Jdeš po kraji ledovce. A zrak
upřeš vždycky jenom na vrcholy.
Hory spí. Dech berou od oblak,
vydechují v lavinovém poli.

Potom už tě z očí nespustí.
Ručí za tvou cestu po kamení.
Nad každičkou skalní propustí
ostré zuby tlama hory cení.

Hory první chápaly ten žal,
s kterým kouř se přes průsmyky valí.
Ty jsi tehdy nerozeznával
rachot lavin od výbuchů v dáli.

O pomoc jsi tehdy volat chtěl,
ozvěnou se rozezněly skály.
Vítr po útesech roznášel
ozvěnu jak radiosignály.

Potom v hrozném boji o průsmyk
o tebe se hora strachem chvěla.
Jejím kamenům buď za to dík -
místo tebe nastavily čela.

Kdo se bojí, nemá v lásce les,
kdo se bojí, nepoleze do skal.
Ty jsi po nich stoupal do nebes,
změkla žula, stoletý led roztál.

Když za lože zvolíš věčný led,
když navždycky ztichneš v jeho stisku,
pohoří nad tebou zvedne hřbet
v nejpevnějším ze všech obelisků.