Táhne nás to ke dnu jak balasty, jsme urputní, lehcí jak mravenci, nohy máme zakované do ploutví, a na naších tělech jsou akvalungy. Jen tak nelezeme do hlubiny, držíme se až do lícní křeči, bojíme se kesonové nemoci, a možná trošku tlamy žraločí. Dost už s žízní - doušek tak vody! Je tady pěkně - vše jsou to pohádky, - tady jsou jen ryby s překvapenými pohledy, co nám udiveně civí na masky. Pochopit tak ležící na posteli, najít tak hledajícího po brodu, musím se dostat k cíli, kde je třetí z nás bez kyslíku. Pláčem i přesto, že jsme chlapy, ten třetí uvízl v jeskyni mezi korály, a jako skutečný rytíř hlubiny, před smrti své hledí vykloní. Ač se jeho osud ukázal být krutý, - udělal vše, co měl a mohl, tehdy. Nešťastný případ pro jednou vyhrál, - no co, zítra budeme pokračovat dál!
© Edvard Sidoryk. Překlad, 2019