V mém snu žluté ohně plají,
a já sípám při spaní:
„Počkej si, počkej si, -
ráno moudřejší!“

Ale i ráno je vše jinačí,
není toho veselí:
buď kouříš o hladu,
nebo piješ z bolehlavu.

Ech, jednou, pak nadvakrát,
pak ještě mnoho, mnohokrát,
pak ještě jednou,
ještě mnoho, mnohokrát.

V hospodách stojí zelené flašky,
bíle ubrusy.
Ráj pro nicotné a šašky,
a mě je jako ptáku v kleci!

V kostelu je smrad a šero,
jáhni pálí kadidlo.
Ne! I v kostele je vše jinačí,
vše je jinačí, než jak by mělo.

Já na horu vylezu spěšně,
aby se nic nepokazilo.
A na hoře roste olše,
a pod horou višně.

A ať si břečťan na sklonu roste,
mě by se i to líbilo.
Kdyby tak ještě něco...
vše je jinačí, než jak by mělo.

Ech, jednou, pak nadvakrát,
pak ještě mnoho, mnohokrát,
pak ještě jednou,
vše je jinačí, než jak by mělo.

Já tedy půjdu po poli, podél řeky.
„Světlo - tma, není Boha!“
A v širém poli jsou chrpy
a dálná cesta.

Podél cesty je les jalový
s Ježibabami,
a na konci té cesty
je popravčí se sekerami.

Někde koně do rytmu klusají,
neochotně a ladně.
Podél cesty je vše jinačí,
a na konci je to ještě horší.

A ani kostel, ani hospoda -
nic není svaté!
Ne, chlapci, vše je jinačí,
vše je jinačí, chlapci!

Ech, jednou, pak nadvakrát,
pak ještě mnoho, mnohokrát,
pak ještě jednou,
vše je jinačí, než jak by mělo.