Tenkrát ptal jsem se tě: "Co vás do hor přivedlo,
Elbrus přece vidět je i z letadla",
s sebou vzala´s mě pak na ten výstup nad sedlo
a svým smíchem jsi mě dokonale ovládla.

Od té doby jsi tak milá a tak blízká,
moje horolezkyně, moje alpinistko,
když´s’ mě prvně táhla z průrvy ve skaliskách,
usmívala ses, moje alpinistko!

Potom za ty průrvy zatracené, prokleté,
když jsem zkusil pochválit ti večeři,
facku dala jsi mi, nejcennější na světě,
já se neurazil, šeptal, ať mi uvěříš:

Jak jsi ke mne vlídná, milá, jak jsi blízká,
moje horolezkyně, moje alpinistko,
když´s mě v průrvách hledala tam ve skaliskách,
nadávala’ s mi, moje alpinistko!

Pak už byl to každý další výstup po skalách,
důvěra se zdála víc než potřebná,
tys mě jistívala s rozkoší, jen žádný strach,
moje alpinistko, hadí ženo ohebná!

Nejsi ke mne vlídná, milá ani blízká,
moje horolezkyně, moje alpinistko,
když´s mě táhla z propasti tam na skaliskách,
proklínala´s mě, moje alpinistko!

Jenom rukou sáhnout, víc mi k tobě nechybí,
doplazím se, na zem sednu vysílen,
řeknu: "Lásko, nech už toho", pak tě políbím,
vtom mi noha sklouzla a já stačil říci jen:

Jak jsi ke mne vlídná, milá, jak jsi blízká,
moje horolezkyně, moje alpinistko,
lano poutá nás a všechno je tak neznámé,
horolezci jsme, vzhůru stoupáme!