Jsem Jakovlev - stíhač, můj motor řve,
Nebe je celej můj svět.
Ale ten chlápek co ve mně se rve,
Si myslí, že řídí náš let.

V tomhle boji jsem junkerse sundal,
Dělal jsem s ním co jsem chtěl.
Jen ten chlápek co v kokpitu seděl,
Mi pěkně na nervy šel.

Včera tak tak mě mechanik slátal,
Dneska jdem na to zostra.
Ten v kokpitu jistou rukou kata
Mě do vývrtky poslal.

 
 
 
 

Na ocas se mi messerschmitt lepí,
Už schytal jsem spoustu ran.
Ale ten v kokpitu je snad slepý,
Žene mě na taran!

Co to zas zkouší? Tohle dopadne zle!
Já nechci na zemi spát!
Kašlu na to, kdo je teď tam nahoře,
Zkouším střemhlavý pád!

Jsem první a vzadu, čert aby to spral...
Kde je ten co letěl za mnou?
Támhle je, kulomet zas zaštěkal.
Tenhle nevzdá se snadno.

Co dělá ten blázen v mým kokpitu?
Kéž by tam pro jednou nebyl!
Přímo z přemetu žene mě nahoru,
Letíme rovnou k nebi.

Teď rveme se za dva, co dělat s ním mám,
Zas vnutil mi střemhlavý let.
Prej letec, tak ať si teď lítá sám!
Tohle je naposled.

Už nebudu pokorně poslouchat!
Slyšíš motoru vzteklej řev?
Puls mi šílí, takhle nesmím se hnát...
Došel benzín, má krev!

I mašina má svou trpělivost.
Ta má právě došla.
I ten blázen má zdá se konečně dost,
Praštil hlavou do skla.

Je mrtvej, tak konečně letím si sám,
Držím se přímého směru.
Jenže prudce se najednou propadám,
Tak tohle nevyberu...

Je škoda že sám jsem tak málo zvlád,
Snad jiný bude mít štěstí...
Ale i já jsem směl nakonec dát
Sokovi ránu pěstí.