Vidiny mám, ač vůbec neusínám.
Polykám prášky - snad už budu spát.
Přivykl jsem si kdeco spolykat.
Kdejaký úřad svou záští mě stíhá,
kdekdo se po mně nenávistně dívá
za to, že prý jsem znectil majestát
a že můj chrapot nedá lidem spát.
To si jen myslím, že svým srdcem zpívám.
A darmo bdím, když už se připozdívá...
Ze zahraničních stanic píseň hřímá -
a tou prý lotrům do noty jsem pad.
A spíkr k tomu vždycky nutně přidá,
že bez souhlasu autora tu píseň budou hrát.
A zač mě úřad ještě nemá rád?
Snad za manželku. Proč jsem koukal jinam -
a neuměl si u nás vybírat?
A pořád prý se cpu jen na Západ
a nechci ke dnu, zpívat chci a hrát.
V písničkách Často válku připomínám
a pěšáka, co bez váhání pad.
Jiný se musel o svůj život rvát,
já ale ne. Prý nemám Lunu rád -
tak jsem ji znectil. Bůhvíco prý skrývám.
A každá věta o mně bývá lživá.
Nemůžu spát... Pročpak to nejde... spát?
Ne, já se nedám na pití. Jen rád
testament zničím, ač mě ve snech stíhá -
a taky vím, že ještě budu psát.
Pár písní složím, slovům dám svůj řád,
někoho možná budu proklínat,
skloním se ale před tím, komu zpívám
a kdo mi říká: Nevzdávej to! Musíš přidat!
Přes kalich hořkosti dál budu zpívat rád.