Vidiny mám, ač vůbec neusínám. Polykám prášky - snad už budu spát. Přivykl jsem si kdeco spolykat. Kdejaký úřad svou záští mě stíhá, kdekdo se po mně nenávistně dívá za to, že prý jsem znectil majestát a že můj chrapot nedá lidem spát. - To si jen myslím, že svým srdcem zpívám. A darmo bdím, když už se připozdívá... Ze zahraničních stanic píseň hřímá - a tou prý lotrům do noty jsem pad. A spíkr k tomu vždycky nutně přidá, že bez souhlasu autora tu píseň budou hrát. A zač mě úřad ještě nemá rád? Snad za manželku. Proč jsem koukal jinam - a neuměl si u nás vybírat? A pořád prý se cpu jen na Západ a nechci ke dnu, zpívat chci a hrát. V písničkách Často válku připomínám a pěšáka, co bez váhání pad. Jiný se musel o svůj život rvát, já ale ne. Prý nemám Lunu rád - tak jsem ji znectil. Bůhvíco prý skrývám. A každá věta o mně bývá lživá. Nemůžu spát... Pročpak to nejde... spát? Ne, já se nedám na pití. Jen rád testament zničím, ač mě ve snech stíhá - a taky vím, že ještě budu psát. Pár písní složím, slovům dám svůj řád, někoho možná budu proklínat, skloním se ale před tím, komu zpívám a kdo mi říká: Nevzdávej to! Musíš přidat! Přes kalich hořkosti dál budu zpívat rád.
© Jana Moravcová. Překlad, 1988