Tak trochu báje, trochu dávná píseň,
podivnější než tajuplné pověsti -
tahleta stará zkazka vypráví se
o jezeru a tůni, která nic dobrého nevěstí.

Kdo do té tůně jednou ponoří se
pro lastury, co do bahna jsou zaryté,
uslyší věčnou, nesmrtelnou píseň -
a když se utopí, tak modlitbou ho spasíte.

Boty mám nadranc, nohy neslouží mi,
k jezeru jsem však dlouhou cestu vyšlapal.
A já tu perleť pro tebe teď chci mít,
ať zmáčím ji svou krví, ať je od bláta...

Za všechno dobré vždycky jsem pln vděku,
klanět se k zemi, to mě ale nevábí.
Narodil jsem se v nylonovém věku -
takže jsem nikdy nežil jako v hedvábí.

Ten nylon ovšem není k zahození.
Mám košili - a to je tedy prima věc!
Vypere se i od krve. A to si cením -
netrhá se, i když mě někdo chytne za límec.

Za svitu blesků na kopec se škrábu,
koukám, že u dna třpytí se to barevně.
Ty lastury ti dám - jen co je najdu -
na šperk, co dřív patřil jen carevně.

Šlapal jsem prachem, bažinami prošel,
někdy však cítím, jak mě ostří zazebe.
Říkají o mně: Je na šikmé ploše.
Jenže i ta má něco do sebe!

Život však čeká - a já nemám stání.
Toulám se světem, všude chvilku zůstanu.
Ten, kdo má štěstí, toho i Bůh chrání.
Ať už ten náš - anebo ten, co vládne pohanům.

Za klobouk si dám všechno, co mě pálí,
chci pod oblaka, kde svět září, krásně barevný.
Nemít ty mušle - tak bych hvězdy sbalil,
ty démantové, jaké nosí jenom carevny.

Na podnose bych hvězdy servíroval,
až byste u nich seděli jak přišití.
Jenže mi každý říká dnes a znova -
že pro mě na nebi ty hvězdy nesvítí.

A zase tonou lovci lesklé krásy...
Jenže ten, kdo má od kolíbky štěstí na světě,
ze žádné bědy hlavu nedělá si.
Do tůně skočí. - Však mě, milí bozi, dole najdete!

Ale dřív, než to taky takhle zkusím,
vyšlápnu si a projdu zemí za sedmero řek.
Na kraji světa moře prohlídnu si,
hodím tam pětník, abych jednou přišel nazpátek.

Z mořského břehu - přála sis to sama -
hodil jsem pětník do hladové hlubiny.
I tu perleť jsem házel do neznáma -
a teď je na dně. V tom jsou ale bozi bez viny.