Kolem srázů, nad propastmi, po samotném kraji
ženu koně - a můj bič je k trysku popohání.
Hltám vítr. Do úst se mi mračna přelévají.
Křičím, že se blíží konec. Cítím, že se marně bránu

Trochu pomaleji, koně, trochu pomaleji!
Tolik nesmíte na můj bič dát!
Příliš bujní koně mě pryč unášejí...
Jak v odměřený čas mám píseň dozpívat?

Koníčky napojím, dozpívám, postojím,
Už jenom chviličku zůstat smím, to já vím.

Zemřu. Uragán mne snadno sfoukne jako pírko z dlaně.
Přijde ráno - a mí koně potáhnou mne sněžnou plání.
Nechte toho cvalu, koně, ať ty moje saně
jedou trochu pomaleji k poslednímu stání!

Trochu pomaleji, koně, trochu pomaleji!
Jenom zvolněte bláznivý chvat!
Příliš bujní koně mě pryč unášejí.
Když vypršel můj čas - jak to mám dozpívat?

Koníčky napojím, dozpívám, postojím,
už jenom chviličku zůstat smím, to já vím.

Dojeli jsme. Na návštěvu k Bohu nikdo pozdě nepřichází.
Proč ale tak vzteklý andělský zpěv zaznívá, k nám zdáli?
Nebo jsou to rolničky, kterým pláč jejich píseň zmrazil?
Nebo já tak křičím - aby koně tolik nespěchali?

Trochu pomaleji, koně, trochu pomaleji!
Rána bičem vás nesmí vpřed hnát!
Příliš bujní koně mě pryč unášejí.
Když nesmím žít už dál, chtěl bych to dozpívat!

Koníčky napojím, dozpívám, postojím,
už jenom chviličku zůstat smím, to já vím.