Když vody kdysi po potopě světa navrátily se do koryt svých řek, když po pěnivých proudech bylo veta, tu láska vzala souší za povděk. Rozpustila se náhle v horku léta - a z let byl tenkrát celý dlouhý věk. A bláhoví - je jich na světě víc - dýchají tu směs dávno z plných plic, neříkají si o trest, o útěchu - myslí si, že snad dýchají "jen tak", nevědí, že už drží s láskou takt v tom jejím zvláštním, nepokojném dechu. Cit jako loď se mořem musí dát nežli může někde zakotvit, nežli ví, že slovo "milovat" znamená i "dýchat" nebo "žít". Dost ještě bude dlouhých odloučení, zem Lásky - to je hrozně velká zem! A vláda Lásky laskavá vždy není, má poddané a tvrdě vládne všem. Trestá a leká hrozbou zapomnění, krade vám klid i spánek - a s ním sen. Však bláhoví - ti nemohou zpět jít a ochotni jsou tvrdě zaplatit čímkoliv - třeba vzdechy posledními, jen aby nikdo nepřetrhal nit, tu kouzelnou, jíž připoutal je cit a která tiše zvučí mezi nimi. Do tváří vítr nepřestával vát, podrážel nohy, odnášel všem klid. A ten, kdo neznal, co je milovat, neuměl ani dýchat, ani žít. Však ti, kteří jsou láskou zahlceni, neodpovědí na tvou otázku. Volej jak chceš! Jak v divém poblouzněni ač mají vlastní život na vlásku - běží dál. Dost svíček asi není pro ty, co umřeli nám na lásku. Bláhoví - mají spolu stejný dech a jejich srdce zpívá o květech, k věčnosti cesta není pro ně vratká, a sejdou se, tak jako v dávných snech u brodů řek a snad i na mostech, i na vesmírných, věčných křižovatkách. Dávám slovo tomu, kdo má rád, ať svou písní naruší náš klid! Dýchat - to je jako milovat, milovat je totéž jako žít!
© Jana Moravcová. Překlad, 1988