Když vody kdysi po potopě světa
navrátily se do koryt svých řek,
když po pěnivých proudech bylo veta,
tu láska vzala souší za povděk.
Rozpustila se náhle v horku léta -
a z let byl tenkrát celý dlouhý věk.

A bláhoví - je jich na světě víc -
dýchají tu směs dávno z plných plic,
neříkají si o trest, o útěchu -
myslí si, že snad dýchají "jen tak",
nevědí, že už drží s láskou takt
v tom jejím zvláštním, nepokojném dechu.

Cit jako loď se mořem musí dát
nežli může někde zakotvit,
nežli ví, že slovo "milovat"
znamená i "dýchat" nebo "žít".

Dost ještě bude dlouhých odloučení,
zem Lásky - to je hrozně velká zem!
A vláda Lásky laskavá vždy není,
má poddané a tvrdě vládne všem.
Trestá a leká hrozbou zapomnění,
krade vám klid i spánek - a s ním sen.

Však bláhoví - ti nemohou zpět jít
a ochotni jsou tvrdě zaplatit
čímkoliv - třeba vzdechy posledními,
jen aby nikdo nepřetrhal nit,
tu kouzelnou, jíž připoutal je cit
a která tiše zvučí mezi nimi.

Do tváří vítr nepřestával vát,
podrážel nohy, odnášel všem klid.
A ten, kdo neznal, co je milovat,
neuměl ani dýchat, ani žít.

Však ti, kteří jsou láskou zahlceni,
neodpovědí na tvou otázku.
Volej jak chceš! Jak v divém poblouzněni
ač mají vlastní život na vlásku -
běží dál. Dost svíček asi není
pro ty, co umřeli nám na lásku.

Bláhoví - mají spolu stejný dech
a jejich srdce zpívá o květech,
k věčnosti cesta není pro ně vratká,
a sejdou se, tak jako v dávných snech
u brodů řek a snad i na mostech,
i na vesmírných, věčných křižovatkách.

Dávám slovo tomu, kdo má rád,
ať svou písní naruší náš klid!
Dýchat - to je jako milovat,
milovat je totéž jako žít!