Tolik let, celý věk nemáme rádi chlad,
toužíme po teple, leká nás led i sníh.
Ptáky jsem viděl však k severu odlétat,
třebaže cílem jim měl by být teplý jih.

Nechtějí slávu, vždyť k životu stačí
to, že jim pod křídly končí už led.
Určitě naleznou své štěstí ptačí
v odměnu za smělý, daleký let.

Copak to bylo v nás, copak nám bralo sen,
copak nás vyhnalo nad hřebeny všech vln?
K polární záři jdem pěšky přes celou zem,
málokdo dojde však k zářivě bílým snům.

Všude je ticho - a rackové bílí
s rukou nám sezobou prázdnotu dní.
Odměnou bude nám za tichou chvíli
hlas, který laskavě dokáže znít.

Dlouho už zdá se nám třpytivě bílý sen,
přes jiné barvy se rozprostřel bílý mrak.
Každému, kdo je dnes bělostí oslepen,
nad černou pevninou jednou se vrátí zrak.

Mlčení z našich rtů do větru splyne,
slabost nás opustí jak špatný sen.
Odměnou za noci nepohostinné
stane se předlouhý polární den.

Sever. A toužení. Naděje. Širá zem.
Čistý sníh. Bez kalu jak život bez klamu.
Tady se obětí havranů nestanem,
sem totiž nedolét nikdy křik havranů.

Ten, kdo se neloučil s překrásnou touhou,
ve sněhu nehledal smrtící klam,
v odměnu jednou za samotu dlouhou
s někým se potká a nebude sám.