Už se mi ruce nechvějí.
Výš je můj cíl!
Už nemám strach. Mám naději -
a s ní dost sil.

Už nevím, proč bych čekal dál.
Zkusím zas jít.
Vždyť na každý štít bych si přál
sám vystoupit.

Cestu, co nezná lidský stín,
před sebou mít,
vrcholům nepokořeným
vzít jejich klid.

Kdo nedošel - to ví jen sníh,
ten jména zná.
Ze stezek neprošlapaných
jedna je má.

Po úbočích žhne modrý led
jak v plameni.
Kdo vydechl tu naposled -
ví kamení.

Má touha vstává k životu
jak z rudy kov.
Upřímně věřím v čistotu
sněhu i slov.

Čas přejde. Cenu oněch chvil
znát budu dál.
Sám nad sebou jsem zvítězil
tam vprostřed skal.

Mráz blahopřejný telegram
psal do ledu.
A kdy to bylo? Ví bůh sám.
Snad ve středu.