Zněl čísi těžký krok a do spánku jak alarm kovem zvonil,
jak signál, že i my se brzy mlčky rozloučíme.
Zněl dusot kopyt, míhaly se stíny koní, stíny koní...
a vezly jezdce neznámo kam v kraji nehostinném.

Je jiná doba. Za štěstím však ženeme se jako dříve.
Letíme za ním, chceme je a leckdy jsme mu v patách.
Jenomže při té štvanici přátele často poztrácíme -
a někdy ani nevíme, kdo vedle nás tak chvátá.

Ještě si budem dlouho plést ohníčky v polích s žárem bojů,
ještě nám bude dlouho znít v noci krok echem hrůzy.
Na dávné hrdiny budou si děti hrát a válčit spolu -
a jedni pro nás budou bratry, nepřáteli druzí.

Až odvane dým spálenišť a pláč už nebude znít kolem,
až vlastních koní únavu pod sedlem ucítíme,
až dívky budou nosit krásné šaty místo uniforem,
ať naše paměť zůstane a nic nám nepromine...