Zněl čísi těžký krok a do spánku jak alarm kovem zvonil, jak signál, že i my se brzy mlčky rozloučíme. Zněl dusot kopyt, míhaly se stíny koní, stíny koní... a vezly jezdce neznámo kam v kraji nehostinném. Je jiná doba. Za štěstím však ženeme se jako dříve. Letíme za ním, chceme je a leckdy jsme mu v patách. Jenomže při té štvanici přátele často poztrácíme - a někdy ani nevíme, kdo vedle nás tak chvátá. Ještě si budem dlouho plést ohníčky v polích s žárem bojů, ještě nám bude dlouho znít v noci krok echem hrůzy. Na dávné hrdiny budou si děti hrát a válčit spolu - a jedni pro nás budou bratry, nepřáteli druzí. Až odvane dým spálenišť a pláč už nebude znít kolem, až vlastních koní únavu pod sedlem ucítíme, až dívky budou nosit krásné šaty místo uniforem, ať naše paměť zůstane a nic nám nepromine...
© Jana Moravcová. Překlad, 1988