Do paměti se vrývá každý šrám,
data i tváře, dramatické scény.
Paměť je studna. Podívej se tam -
v té hloubce stejně uvidíš se sám
a obraz bude trochu rozostřený.

Vždyť moudrý soud pak jenom těžko říká,
v čem že tu byla pravda, a v čem lež.
Minulost je jak křehká keramika,
stačí jen krok - a hned ji rozbiješ.

 
 
 
 

Jeden je líný, druhý zas má strach
a neochotně z nitek příběh splétá,
třetí už nechce překročit ten práh.
Minulost je jak poklad v ruinách
a nespatří už nikdy světlo světa.

Proud roků dávno už si s sebou nese
směrovky, které lákaly nás vpřed.
V minulosti pak bloudíš jako v lese
a není cesty, není cesty zpět.

 
 
 
 

Nemyslete si, že vás klame svět,
nic nestává se nikdy bez příčiny.
Každý vás přece nechce podvádět -
to jenom leží pod vrstvami let
zapomenuté, zrezivělé miny.

A na minovém poli minulosti
sapéři mají hrozně těžkou práci.
Vždyť tenhle fakt je nadobyčej prostý:
Tady se žádná chyba nevyplácí.

 
 
 
 

Nervy jak lana nemá nikdo z nás.
Už tiká stroj a v chvíli nečekanou
zaduní výbuch, protrhne se hráz.
Kdyby tak lidé dokázali včas
rozbušku najít, odhodit ji stranou!

Pod květinami oddechuje země -
a jestli přece miny budou v ní,
vyjmou je ruce obratné a jemné -
a dál od lidí výbuch zaduní.