Kolik jen křížů by muselo být
tam, kde leží společné hroby,
kde u věčných ohňů jsou květy a klid
a v pláči tam nestojí vdovy.

Kde dávno se divoce vzpínala zem,
je žula jak odvěká skála.
Smrt společný osud tu určila všem,
když osudy živých si vzala.

Tam ve věčném ohni i ruský tank vzplál,
dál hoří tam krovy i kámen.
I Smolensk i Reichstag jsou plamen a žár,
i vojácké srdce tam plane.

U společných hrobů je vznešený klid,
vždyť vdovy tam nestojí v pláči.
Svůj vlastní kříž každý nemůže mít -
a cožpak to k útěše stačí?