Tam v průsmyku, kde mezi skalami vítr si zpívá, jen zpívá,
tam na špičkách útesů, kde nebyl snad nikdo z nás, snad nikdo z nás,
jen veselá ozvěna nerušené si vždy žila
a pokaždé dávala odpověď na lidský hlas.

Když úděsnost samoty chytne nás do zrádných sítí, svých sítí -
a v propasti zaniká zdušený, zoufalý sten, jen zoufalý sten,
tu ozvěna zlehounka volání o pomoc chytí
a znásobí, zvedne je, rozprostře nad celou zem.

Však náhle se průsmykem horda zrůd divoce valí, dál valí
a snaží se utajit dupot a zuřivý chvat.
Pak musí však umlčet živé a slyšící skály
a ozvěnu spoutat a mezi rty roubík jí dát.

Jak ozvěnu týrali - o tom už nemáme zprávu, zlou zprávu,
vše proběhlo v tichosti, ani zvuk neletěl dál, zvuk neletěl dál.
Jen svítání v tichu hor shlíželo sem na popravu
a vytryskly slzy jak kameny raněných skal.