Vemu to pěkně zkrátka,
ušetříme si čas:
Popravčí četě ráno
dali mě napospas.

A proč to všechno bylo,
proč jsem tam musel stát? -
Já to vím. Jenže těžko
dá se to vykládat.

Můj velitel mi málem milost dal,
jenomže fronta zkrátka není týl.
V té četě ale jeden zaváhal,
nevystřelil - a tak mě zachránil.

Život mě postrkoval
hladce i obrace.
Jednou jsem ke své rotě
sám vedl zajatce.

Práskl mi ale do bot.
Komisař mlčky stál
a pak u mého jména
čárku si udělal.

Vytáhl na mě celý tlustospis,
a jak ho četl - tak mi hlavu myl.
Jen jediný si tím vším nebyl jist.
Nevystřelil - a tím mě zachránil.

Jenom to trošku cvaklo,
jako když lupne led.
Salvou mě odpálili
někam na onen svět.

Pak ale slyším: „Žije!
No tak ho nechte žít!
Dvakrát střílet se nesmí -
dejte ho ošetřit!"

A doktor, touhle klikou udiven,
z těla mi tahal kulky, řezal, šil.
A v horečkách mě navštěvoval ten,
co nestřelil - a tím mě zachránil.

Z ran jsem se vylizoval
a nepospíchal jsem.
Špitál mě obklopoval
úctou a úžasem.

Ženské kroužily kolem
jak hejno volavek:
„Nedorazili tě, hochu,
tak si vem klidně lék!"

Na Krym jsem poslal svoje příděly -
náš pluk tam právě v oné době byl.
Chtěl jsem se o vše dobré rozdělit -
snad víte s kým! S tím, co mě zachránil.

Fasoval jsem dost čaje,
mohl se s lihem pít.
Zubatá prošla kolem -
a já měl vlastně klid.

Jenže mi řekli: „Hochu,
koukej jít bojovat!
Nedorazili tě - snaž se
a každý bude rád."

Já bych byl rád. Jenže jsem brečel v trávě
a jako štěně bezmocně jsem vyl.
Německý snajper dorazil mě hravě:
zastřelil toho, co mě zachránil.