Hospoda to byla jako malovaná,
jako by ji klasik vyzdobil...
U stolku jsem viděl kapitána,
sám tu seděl a sám taky pil.

„Máte tady volno?" - „Ale ano.
Jen si sedni! A kuř! Chceš si vzít?"
„Promiňte, ne Kazbek..." - „Nevídáno!
Tak snad aspoň budeš se mnou pít!"

Kapitán měl v hlavě. Vzdal mi chválu,
že mám výdrž. A pak se mě ptal:
„Jestlipak znáš zblízka rachot samopalu?
Jestlipak jsi někdy bojoval?

Já byl staršina ve třiačtyřicátém,
u Kurska jsem tenkrát viděl hořet svět.
Hrůza hrůz! A vy si užíváte,
že my dokázali všechno vydržet..."

Klel a pil. A já vám měl sto chutí
oplatit mu, urazit ho sám.
„Kapitáne, ty už nadosmrti
stejně budeš jenom kapitán."

Rozplakal se. Brečel jako malý,
potom na mě zařval ze všech sil:
„Takže my jsme tenkrát umírali,
aby tenhle špína chlap si žil?

Dát mu flintu, tak se jistě bojí!
Jenom chlastat umí mladý pán!"
Já měl náhle pocit, že jsem v kurském boji,
kde je staršinou ten dnešní kapitán.