Vrchní mi řekl: „Vy jste se snad postil!
Nezačal jste pít místo vodky vodu?
Chyběl jste tady! Jo - a mezi hosty
je vědátor přes vývoj lunochodů."

Bylo mi jedno, co tu přichystali,
a jako vždycky pil jsem vodku čistou.
Pak od všech stolů okolo mne zvali -
zkrátka tam měli vždycky volné místo.

Nebyl tam vědec. Nejctěnější z hostí
byl figurka jak v starodávném skeči.
Měl módní salón v městě na starosti
a vedl dosti nevědecké řeči.

Kytaru jsem měl, struny do zásoby
a řekl jsem si - vždyť jsem taky v módě!
Vědu teď sice věnec slávy zdobí,
kytaru ale neposlali k vodě.

Vypil jsem do dna, sklenkou třískl o zem.
Kytaru sem! Vždyť tohle ještě svedu!
A pak jsem přešel k oblíbené póze
a zpíval jsem, jak obdivuju vědu.

Šéf salónu měl krásnou společnici
a sledoval mne okem zaroseným.
Dělal, že sní. A přemýšlel, co říci
o téhle scéně zítra podřízeným.

A já jsem pěl nad mísou kaviáru -
a to prý už jsou bez ryb naše řeky!
Vždyť vědátor - ten o tom nemá páru,
je bůhvíkde a myslí na parseky.

Šéf salónu mne pozval k sobě domů,
natáčel tajně všechno, co jsem zpíval.
Nabídl mi pak bratrství, a k tomu
já pořád jenom horlivě jsem kýval.

Praskla mi struna. Náhradní jsem schoval
a nepřiznal jsem, že mám do zásoby.
Řekl jsem mu, že přijdu jistě znova -
a Marťani že jsou mé tajné hobby.

Domů jsem stejně dorazil až zrána...
Ulicí děti hopsaly jak míčky.
Ten první z nich měl patku načesanou
a do školy si běžel pro jedničky.

Ať to teď beru nahoru či dolů -
jen kdo je první, uznání má jistá.
A člověk nemá chodit k cizím stolům,
jen že ho zvou a že je tam dost místa.