Teď už mne zmáhá hysterický smích
uprostřed světel noblesního sálu...
Těch pitvorností! Nebo je to vtip -
a já jsem prostě hostem karnevalu?

V kruhu se svírá jejich divný rej,
směju se s nimi, tančím jako štvaný.
Můj nenalíčený a všední obličej
ostatní berou jako maskovaný.

Uprostřed smíchu padá na mne strach.
Něco tu chybí... Ač se se mnou bratří,
říkají, že jim šlapu po nohách,
že netančím tak, jak se prostě patří.

Snad bych měl prchnout. Rychle! Ale kam?
Anebo s nimi myslet na zábavu?
Vždyť když se kolem sebe podívám -
pod maskou zvěře tuším lidskou hlavu!

Jsou z bájí nebo z bajek? Copak vím?
Jeden hrál drama, druhý možná frašku.
Jeden můj soused - to je harlekýn -
a druhý lupič. Hodně je tu šašků.

 
 
 
 

A tak se směju. V jedné řadě jsem
s těmi, co právě krásně drží spolu.
Co když ten lupič - zpit svým úspěchem -
tu masku nikdy nesejme už dolů?

Pod maskou bude smutný harlekýn
navěky skrývat všechna svoje přání.
Z někoho bude provždy tichý mim,
a z dalších navždy šašci k popukání.

Zlé masky, ty jsou náhle samý smích -
a veselé jsou zase plné zlosti...
Všichni jsou v maskách! Schovávají v nich
všechny své lidské slabosti i ctnosti.

Teď za Múzami v patách jdu jak stín.
Odmaskovat je? Cosi mi v tom brání:
Co když pak v celé kráse uvidím
zase jen další, nové maskování?

 
 
 
 

Co když ti čestní - pro zjitřený cit -
také se raděj za maskami skryli?
Jak je mám poznat, když je chrání štít,
aby si tvář o kámen nerozbili...

Už chápu lest. Vím, v čem je ukryta.
Každý z nich přece zvolil masku jinou!
Lhostejná maska - to je záštita,
ochrání vás před políčkem i slinou.