Koukej mi vrátit mou kamennou zbraň!
Mou sekyru! A ty kůže nech být!
Jsou na nošení. Nebuď jako saň
a hlavně mlč a jdi zas přiložit!

Pro každou hloupost jsi jak šílená.
Nezostřuj vztahy v naší rodině!
Že v jeskyni je neuklízeno -
v tom matríarchát není nevinně.

Já jsem muž, to víme oba,
každý moje práva zná.
Každý ví, že teď je doba
prvobytně pospolná.

Za chvíli spustí nad mamutem ryk,
budou se dělit při té zábavě.
Já taky musím jako bojovník
někoho občas praštit po hlavě.

Stařešina si na mne vzpomene -
tak trochu mysli na oblečení...
Vždyť je to hanba - v době kamenné,
a my nemáme řádné kamení!

Mít pět žen, tak žiju klidně.
Zvládl bych vás, to já vím.
Dopadl jsem zkrátka bídně
s monogamním manželstvím.

Tvé příbuzenstvo snáším jako muž.
Můj strýček - než ho kanec roztrhal -
vždycky mi říkal: "Jen se, hochu, drž,
a ne aby sis lidojedku vzal!"

Jen žádné hádky! Zbytečně mi lžeš,
že nápadník tu brousí dokola.
A nenadávej pořád na mládež,
vždyť je to naše příští opora.

Já jsem muž, to víme oba,
každý moje práva zná.
Každý ví, že teď je doba
prvobytně pospolná.

Tu sekyru chci ale zpátky mít!
Moc nekoukej, teď končí všechen špás.
Mé kožešiny laskavě nech být!
Počítám do tří. Pak ti zlámu vaz.