Náš škuner čtvrtý rok už brázdil oceán,
náš prapor vlál v boji i v nepohodě.
Umíme zašít plachtu, scelit šrám
a svými těly ucpat škvíry lodě.

Eskadra nepřátel je kousek za zádí
a bezvětří nám nepřináší spásu.
Kapitán je však klidný. Nic mu nevadí:
Dočkejte času! Dočkejte času!

Vlajková loď už našla si v nás snadný cíl
a levobok nám vyzdobila dýmem.
Náš škuner ale také vypálil.
Máme štěstí, třebaže vůbec nemíříme.

Bývalo hůř, a my to vždycky přežili.
Kapitán s klidem pošle zmatky k ďasu.
V podpalubí je voda, vítr nesílí. -
Dočkejte času! Dočkejte času!

Triedry si teď přidržují u očí,
jsme pro ně hejno rozvztekané zvěře.
Jsme divocí a nedáme se ochočit,
přikovat k veslům, co jsou na galéře.

Nerovný boj. Škuner je náhle těžký, jako z olova.
Zachraňte naše, duše! Dopřejte jim spásu!
Kapitán ale křičí rozkaz: Hákovat!
Dočkejte času! Dočkejte času!

Kdo to chce přežít, ten se musí umět bít.
Ať zmizí ten, kdo rvačky se snad bojí!
Vždyť krysy můžou škuner opustit -
překážely by v nelítostném boji.

Taková krysa, ta se bojí útoku
a přes palubu skočí, hledá v moři spásu...
Fregatě zatím octli jsme se po boku -
Dočkejte času! Dočkejte času!

Muž proti muži, proti pěsti zase pěst...
Kdo by chtěl krabům chutnat dole v moři?
Někdo měl kolt a někdo nůž a v očích lesk
a obavu, že škuner nevydrží!

Já na tu zkázu lodi ale nevěřím.
Vždyť v oceánu najdeme svou spásu!
Oceán a my. To jsou správní partneři.
A kapitán ví své: Dočkejte času!