Člověk křičel, nevěděl si rady;
"Hadi! Hadi! Všude samý had!
Pusťte šelmy na prokleté hady!"
Mangusty hned přišly pomáhat.

Hrnuly se s chutí do rachoty,
vítězně šly z každé arény.
Přes neděle, ba i přes soboty
jely pořád tvrdě na směny.

V pouštích, stepích, na pampách i v lesích
jejich stráž si hlídá každý kout.
Ta stráž hodných hadů nevšimne si,
jedovatým nedá vydechnout.

Teď to přijde, teď to bude smutné -
poslouchej a všechno mi to věř:
Člověk se bál... Pak jako když utne!
Prohlásil, že mangusty jsou sběř.

Poštval na ně psy, pak oka líčil,
do pytlů pak poraněné cpal.
Co je platné mangustě, když křičí:
"Prospěšná jsem - a chci lovit dál!"

Na pytle pak dopadaly hole.
Mangustám ty šlehy braly dech.
Trochu proto, že každý z nich bolel,
trochu proto, jaký to je pech.

Mangusty to všechno těžko chápou:
"Snad nás chtějí vybít docela?"
Až pak jedna s přeraženou tlapou
na něco si přece vzpomněla:

"V Belgii prý kozy zhltly zelí,
v Číně zase rýži vrabčáci.
My jsme dobré hady sežrat chtěly -
my jsme zlé a svět nám odplácí."

Štěstěna je nejistá a vratká:
kdo se hodil, už se nehodí.
Jejich chyba! Vzali to moc zkrátka
tihle příliš pilní nimrodi!

K mangustám se lidi točí zády,
účtují - a pokud možno hned.
Lidi zkrátka potřebují hady,
lidi totiž potřebují jed.

Zas ten křik. Člověk si neví rady.
"Hadi! Hadi! Všude samý had!
Pojďte, šelmy, na prokleté hady!
Mangusty! Tak pojďte pomáhat!"