Tak podle naší míry - vypili jsme málo.
Serjožo, řekni, jak to vypadalo!
Kdyby ta vodka fakt za něco stála,
tak by nás asi sotva odrovnala.

Pět lahví není k zatemnění mozku!
Tu první jsme si dali u kiosku
a z druhé v parku chtěli jsme si loknout
a dál - dál nevím, dál mám prostě okno.

Já jsem pil za moc špatných okolností.
Nejedl jsem a měl jsem důvod k zlosti.
Oběma nám ta vodka neseděla -
a najednou jsme byli jako děla.

Ten tretí, ten se bránil jenom chvíli -
ačkoliv my ho příliš nenutili.
Napadrť brýle... a že naší vinou?
Neměli jsme si mezitím dát víno.

Domlouval nám a radu dával k tomu:
Rozejděte se, běžte pěkně domů!
Já jsem byl pro. Já byl pro rozejití,
jenže mě trochu zdrželo to pití.

Že jsem byl sprostý? To bych pochyboval...
Serjožo, řekni! Říkám sprostá slova?
Když se mi ale zamotala hlava,
praštil jsem sebou a řval, marná sláva.

Tohle ať prosím není v protokolu:
Vždycky jsem ctil i rodinu i školu
a jistá zkušenost mi jasně říká,
že život sám vždy ztrestá výtržníka.

Nemyslete, že Serjoža se diví -
i on vám řekne, jen co vystřízliví,
že v životě se potrestáme sami.
A tak nás pusťte, netrapte se s námi!

Že pořád kývá? Vždyť na tom nic není!
On všechno chápe, kývá z přesvědčení,
a taky, že je trochu z téhle scény
ztrémovaný a vůbec popletený.

Pusťte nás domů, čekají tam děti,
přijdeme pozdě, ten čas hrozně letí.
Teď už je noc - a v tomhletom mám praxi:
nejezdí metro, neveme nás taxi.

Jen co je pravda - jsme tu u vážnosti!
Docela jako důležití hosti.
A decentně nás vzbudí za svítání
seržantův hlas - ne hloupé kokrhání.

Možná že s hudbou odtud vykročíme...
Jenom si klidně, Serjožo, dál dřímej!
Ráno se musí zapít kocovina,
Serjožo, život - to je hrozná dřina.