Jsem trochu jiný, než tu bývá zvykem,
jsem něco jako zvláštní chiméra.
Současně umím být i výtržníkem,
i čtenářem, co hltá Schillera.

Mé "já" je prostě ve dví rozpolcené,
mám póly dva, byť jsem jen jeden svět.
Když mé první "já" vzdychá roztouženě,
mé druhé, já" se tryskem řítí vpřed.

Když jsem "já" první, žiju spořádaně,
v zrcadle zpříma hledím do tváře.
Jenže pak přijde vybírat své daně
mé druhé "já" - v podobě lichváře.

Ze strachu rdousím v sobě nepřítele -
má osudová cesto, nebuď zlá!
Vždyť já mám strach i z toho, co se děje:
že ten, kdo hyne, není druhé "já".

Když odhalím vše, co má duše tají,
když skládám účty ze všech závazků,
pak číšnice mi na dluh nalévají
a k ženám zdarma chodím pro lásku.

Jenže pak náhle konec je vší kráse,
urputný, zlý a nepříčetný jsem,
sedím a vztekle vodkou nalévám se
a kampak potom na mne s Schillerem!

Ach, pane soudce, páni přísedící,
věřte mi, prosím, že to bylo tak:
Tu výkladní skříň rozbil na ulici
muž s druhým "já" - ten známý darebák.

Když musíte už soudit moje viny,
tak nechtějte mě zcela odsoudit.
Jak divák budu sedět v soudní síni
a učit se, jak správně se má žít.

 
 
 
 

Nepraštím víckrát do výkladní skříně
a slibuji všem spoluobčanům,
že domluvím své každé polovině,
propříště jenom jeden zůstanu.

Očistím zase svoje dobré jméno,
vymetu z duše všechny stopy zla.
Druhému "já" je prostě odzvoněno,
to přece není vůbec moje "já".