Urputně mířím k ploše dna,
tlak v uších však mou vůli zkouší.
Pročpak mne vábí hlubina?
Proč jsem dal vale jisté souši?

Tam na zemi jsem domov měl -
a v něm dost klidu i dost vzruchu.
A plaval jsem - byť jsem se dřel -
plaval jsem pěkně po povrchu.

Pozemských vášní divný květ
opadal v záři půlměsíce
a já teď vplouvám v jiný svět,
tím nenávratněji, čím více.

Teď dýchám ústy - na zlost všem!
Kdo jiný než já cítí muka?
A nejrychlejší v hloubce jsem -
ať Archimédes vzteky puká!

Ztratil jsem směr. Je noc, či den?
Přízraky ze sna vystupují!
Za korálovým útesem
v ústrety nové světy plují.

Z korálů hradba povstává
před městem plným ryb a ticha.
Pestrobarevná záplava
tichounce z vody na mne dýchá.

Kde je ten kal a kde je děs,
který nám matky vštěpovaly?
Je tu zář jako od nebes,
jako když slunce v mlze pálí.

Vše geniálně a vše ne -
zřetelně stoupá z mořské pěny.
Vše, co se skrylo v hlubině
jak ráj před lidmi zachráněný.

Pronikám tudy jako stín,
na dosah se mi barvy chvějí.
Nořím se, nořím do hlubin
a jde to hůř a pomaleji.

V lebce mi zvoní klekání,
páteř mi svírá tlak a zima
a voda ven mne vyhání
a hlubina mne nepřijímá.

Ne, nemám s sebou žádnou zbraň,
jen kámen se skály si zvednu.
A ten teď svírá moje dlaň,
a ten mne musí donést ke dnu.

Už nemám nůž. Nač by mi byl?
Není tam nepřátelské doupě.
Tam každý, kdo se ozbrojil,
vypadá podivně a hloupě.

Splynu se světem hub a řas.
Nikdo tu nemá šarži vyšší
a nikdo nechce řídit nás
v té zarybněné tiché říši.

Neptune, moudrý vousáči,
objasni mí tu lidskou vinu;
Pročpak nám voda nestačí?
Pročpak se cpeme na pevninu?

Dávno mě trápí - vzal to ďas -
otázka, jež mne v kole láme:
Pročpak se lidé stali z nás
a pročpak vůbec povídáme?

Vyzkoušeli jsme na chvíli,
že svět na čtyřech zábavný je.
Jenže pak jsme se vztyčili
a vzali kameny a kyje.

Potom jsme chtěli všechno znát,
ochutnali jsme hořkost zrady,
uměli jsme i křižovat,
brát na hůl vlastní kamarády.

Naschvál se topím! Pryč je zem.
S O S! Odpusťte mé viny!
Když skončím špatné, přijďte sem,
utečte zkrátka od pevniny!

Utečte zpátky do hlubin,
do dávna - ne však do zmrtvení!
To není hrob. To je jen klín,
lůno všech věčných narození.

Už jsem se přidal k sumýšům,
připojili mne k svému rodu.
Už kyslík neproudí k mým rtům,
už do plic vpouštím mořskou vodu.

Kdyby vám úzko bylo všem,
semkněte se - a žádné zmatky!
Copak se stalo? Zmizel jsem?
Do vašich srdcí přijdu zpátky.