Jenom pár slovy něco vysvětlím,
říci vám všechno - to není v mé mocí.
Že v hříchu jsem byl počat, o tom vím, -
V potu a nervech při svatební nocí.

Jak v oblacích jsem svůj part rozehrál,
čím výš - tím člověk krutější zná strunu.
Věděl jsem přece: Bude ze mne král,
protože teď jsem následníkem trůnu.

Věděl jsem přece: Co si budu přát,
to se i stane. Neznám odříkání.
A museli mne všichni poslouchat
jak mého otce. Ctili všechna přání.

Ěíkal jsem slova laskavá i zlá
a přemýšlel jsem o nich jenom málo.
Co na jazyk mi slina přinesla,
to pro mé druhy zákonem se stalo.

V noci jsme často vylekali stráž,
když tmou jsme táhli v horečnatém spěchu.
Jedl jsem nožem, z kožešin měl plášť,
koně jsem často krotil pro potěchu.

Věděl jsem: Jednou budu vládnout všem.
Hned při zrodu jsem tak byl ocejchován.
A já se zpíjel v pachu koníren,
ač z knížek na mne dorážela slova.

Pak za úsměv jsem dobře uměl skrýt
i hněv, i hořkost, tajné roztrpčení.
Tohle mne šašek stačil naučit...
ubohý Yorick... už tu dávno není...

Potom mne začal lákat jiný cíl,
a ten se míjel s bohatstvím a slávou.
Tehdy jsem také lítost pocítil
nad mrtvým, ba i nad zdupanou trávou.

Má vášeň k lovu byla hned ta tam,
hnal jsem se zpět a křičel, ať vše skončí!
Nenáviděl jsem smečku chrtů. Sám
důtky jsem v hněvu zvedal na náhončí.

Chápal jsem, že se skrývá v našich hrách
výtržnost, plná nehorázných činů.
Za nocí potom přepadal mne strach,
v řece jsem smýval všechnu denní špínu.

K prozření jsem se blížil prázdnem dní,
kolem mne rostly podvody a klamy.
Neměl jsem rád svou dobu, lidi v ní,
a častěji jsem sedal nad knihami.

Můj mozek sál jak houba vláhu věd,
všechno chtěl vstřebat: pohyb, znehybnění.
Myšlenky však lze těžko rozvíjet,
když nikdo pro ně nemá pochopení.

S přáteli z dětství přetrhla se nit -
Ariadnině niti se to stává...
Být nebo nebýt - byl mi hřebem vbit
do mozku problém - a spát nedopřával.

Za vlnou vlna, jejich věcný chvat
v mém moři běd se kolem přelévaly.
Jako bych je chtěl sítem přelévat,
když vyslovil jsem otázku, jež pálí.

Za výzvou předků šel jsem tichem vpřed,
pochybnost se mnou usedala k stolu...
Myšlenek tíha slibovala vzlet,
však křídla vášně táhla k hrobu dolů.

Byl jsem jak vor, jenž vyplul na chvíli,
nepevnou houžví špatně propletený.
Prolil jsem krev. I jiní prolili...
A nevzdal jsem se pomstychtivé scény.

Můj čin byl prohra... Pro mnohé snad šok.
Ofélie! Jak nenávidím tlení!
Tím, že jsem zabil, srovnal jsem svůj krok
s oním, kdo se mnou leží v jedné zemi.

S pohrdáním jsem vnímal násilí.
Jsem Hamlet. Kašlu na trůn, na korunu.
A oni si tak hloupě myslili,
že soupeř musel zemřít kvůli trůnu.

Géniů gesto skrývá nadsázku.
Úkosem smrt se dívá do zrození.
Klademe věčně lstivou otázku,
odpověď na ni nikde ale není.