Jak jsem byl počat - moc si nevzpomínám.
Ta moje paměť za nic nestojí.
Jen vím, že tenkrát neřestná noc byla
a já se v těžkou chvíli narodil.

Narození prošlo celkem hladce -
žádný pláč a srdceryvný sten!
První azyl měl jsem ve své matce,
s chutí ale chystal jsem se ven.

A teď všem svatým vzdávám dík
za ten jediný okamžik,
kdy rodičové milení
mysleli na mé zrození.

Ta doba je tak vzdálená -
skoro jako ta kamenná,
když epochálně kráčel čas
a do dějin si vedl nás.

Těch, které tenkrát sbalili,
sešlo se v base víc než dost.
Ještě než jsme se zrodili,
byli jsme prima společnost.

Myšlenky teď srovnám popořádku,
vyhladím je do parádních vět:
Poprvé jsem prostě nebyl v chládku,
když století mělo třicet osm let.

Kdybych věděl, kdo mi můj čas měřil,
já bych mu to pěkně spočítal!
Zrodil jsem se, žil a leccos prožil
v ulici, co skoro každý znal.

Za příčkou tenkou jako lunt
byl dobře slyšet každý špunt
a každý hlt a taky řev,
když vedl se boj o láhev.

Žili jsme si v tom mumraji,
až se teď tomu divíme!
Na třicet sedm partají
WC bylo jen jediné.

Zuby nám občas cvakaly,
zimy tam zkrátka bylo dost,
a penízky si cinkaly
bůhvíkde - jiným pro radost.

Matka už si zvykla: Denně znova
sirény nám nad hlavami řvaly.
Na tři roky dobře jsem se choval -
nálety mě zvláště nedojaly.

Všechno, co je shůry - boží není,
shůry občas dočkáte se hrůzy.
I já tahal písek na hašení,
i já jsem se snažil jako druzí.

Slunce jak rozpálený míč
svítilo střechou plnou děr.
Tam dole soused Kirillyč
s tetkou Sárou si vyprávěl.

Ona se ptala na syny.
On: "Válka jsou jen trampoty
nezbyl mi ani jediný.
Jsem na tom stejně jako ty.

Taky ti nezbyl žádný syn.
Poruštilo tě doufání.
Tvé děti přidaly se k mým:
k nezvěstným zatracovaní."

Kočárek mi byl brzo malý,
i když jsem rostl pomaličku.
Nedochůdče mi přezdívali,
i když jsem chodil na jedničku.

Svět pořád celý byl jak v masce -
a my ho demaskovat chtěli.
Dívali jsme se na zajatce,
pak z fronty naši přicházeli.

Šli do tepla svých domovů
i tam, kde láska nehřeje.
Už Zinka chodí v kimonu,
a to je z něčí trofeje.

Z Japonska trofej pro jedny,
z Německa trofej pro druhé -
honem to schovej do bedny
a bednu převaz popruhem!

S tátou jsem byl jak bájný rek,
nosil jsem jeho čepici.
Z evakuace nazpátek
šly houfy naší ulicí.

Když se potom všichni rozkoukali,
popili a spočítali šrámy,
skončil pláč těch, co se objímali,
skončil nářek těch, co zbyli sami.

Razilo se metro na kraj města,
Víťův táta příkladem byl všem.
Tvrdil: "Chodba je jen zeď a cesta,
ale tunel vede za světlem!"

Víťa měl dlouhé vedení
a poučil se pramálo.
Pak chodil chodbou vězení
a světlo někde zůstalo.

A že byl hlava dubová,
tou cestou se zdí pořád šel
a tak dlouho se šprajcoval -
až dál jak ke zdi nedošel.

Otcové pořád vedli svou,
nad námi lámali pak hůl.
A my to brali s převahou
a nikdo s námi nepohnul.

Všechno tenkrát věděli jsme jasně,
všechny rady proletěly mimo.
V troskách jsme si šeptali: "Jak krásné
hrdinství je dát se zabít minou!"

Neškrtli jsme ani o patronu.
V učňáku beze všech cavyků
řekli jsme si: "Risk je zisk!" A domů
nosili jsme nože z pilníků.

Nůž zabodnete jako nic
až po parádní rukojeť
do prokouřených, černých plic -
a rukojeť je jako žerď.

Všelicos se dá vyměnit,
jen odvaha je potřeba.
I zajatec chce přece žít
a dá vám svůj nůž za chleba.

Nejdřív to není vážná věc -
poflakovat se ulicí.
Však z romantiků nakonec
vyklubali se grázlíci.

 
 
 
 

 
 
 
 

 
 
 
 

 
 
 
 

 
 
 
 

Kdysi dávno ve sklepích jsme spali,
pak jsme ale ceny snižovali,
vládli řekám, pluli přes kanály,
pro které jsme břehy určovali.

Děti těch, co vrátili se z bojů,
zvládly poušť i ledovcovou tříšť.
Proudem ale pluly radši dolů.
Šlo to líp než proti proudu, výš!