Tichý, ponurý,
oprýskaný dům,
vichry kolem něj
fičí ze všech stran.

Okna do rokle
k temným křoviskům,
z hlavní ulice -
vrata dokořán.

Únavou zmučený, koníčky vypřahám.
Lidičky, pojďte sem! Mám už jen málo sil.
Nikdo snad neslyší, před domem stojím sám,
jenom sup nade mnou nizounko zakroužil.

Co tu ve špíně
žije za lidi?
Šejdrem ikony
na plesnivých zdech,

nikdo nejásá,
když tě uvidí,
spíš tě řemenem
veme po zádech.

Nechápu, co mi tu zmateně šeptají,
v takové čeládce leccos se semele.
Vychrtlý chlápek mi předvedl potají
s chmatáckou hbitostí blýskání čepele.

Kdo mi vysvětlí,
kdo mi odpoví:
Jaký je to dům,
kdo v něm má svůj byt?

Světla nezáří,
vzduch jak morový -
proč tu nemůžou
jaksepatří žít?

Dveře jsou dokořán, srdce však na zámek,
nikdo mě nehostí, všechno je záhada.
Řekli mi: "Toulal ses po světě celý věk.
Ty už jsi zapomněl, jak to tu vypadá?

Taky všelicos
někdy spolkneme,
srdce zatvrdla
z vlastních uskoků.

Často rádi si
řádně přihneme.
Dům se hroutí.
A my? Jdem si po krku."

Uštval jsem koníčky, chtěl jsem být rychle zpět.
Kde je ten krásný dům, který jsem najít chtěl?
Kdepak je smích a zpěv - kdo mi dá odpověď?
Proč žádnou šťastnou tvář ještě jsem neviděl?

"To my nevíme,
to my neznáme,
dávno bez světla
zvykli jsme si žít.

Zlo nás provází,
s námi zůstane,
i když k ikonám
jdem se pomodlit."

Dál ženu koníčky, bič práská nad hlavou,
zběsilý dusot se rozléhá po kraji.
Dívám se po světě, zmučený únavou,
chci vidět lidi! Jak žijí, co dělají...

Bylo - nebylo,
kdeco vzal si čas,
něco zůstává,
něco odplave.

Možná že můj
zpěv nepotěšil vás -
oči černé a
dálky modravé...