Právě teď mám tě rád
a nechci zakrývat,
že pro tvou přítomnost vždy srdce znovu vzplane.
Mám plakat, mám se smát, však právě teď mám rád,
co bylo, nechci znát a nevím, co se stane.

V minulém čase snad
lze hořce milovat,
jak jenom mrtvý smí, když víru živý ztratí.
Zajatec něhy - z klasiky mám znát,
že láska snad, že snad se ještě vrátí.

Takhle se mluví o tom, co už bylo,
co odkvetlo - bohužel, bohudíky,
je svržen král, už přestal kralovat.
Úsilí, které není naší silou,
a nad minulým časem tiché vzlyky
a nedůvěra ke slovům: Mám rád.

Právě teď mám tě rád
a nechci vydírat,
žiju si, neměj strach, nepodřežu si žíly.
V minulém čase nezůstal jsem stát,
čas budoucí i tak mne vede k svému cíli.

Snesu hlad, strpím chlad,
za tebou půjdu rád
jak galejník a rab bez falešného studu.
Jenom se nesnaž na mně vymáhat,
abych po "mám tě rád" dodal: "a vždycky budu".

V tom slově "budu" hořkost bývá skryta,
falešná směnka, podpis podvržený
i zadní vrátka pro budoucí chlad,
jedová číše do dna nevypitá,
políček herce z nesoučasné scény
a nedůvěra ke slovům: Mám rád.

O časech mám zlý sen
v jazyce francouzském.
Co bylo, co má být - řekneš vždy jiným slovem.
Jsem k běhu přes překážky odsouzen,
musím je zdolat - byť jsou jazykové.

Pod nohy padá z nich
zlý, posměvačný smích,
ve dvou však nejsme tolik nemohoucí.
Mám rád v tvarech prostých i složených,
v přítomném čase, ba i v předbudoucím.