My tě milovali jenom platonicky.
Je to všechno pryč a kdepak ty dny jsou.
Obraz tvůj v mý duši bude zářit vždycky
a Ljoša tetovat si ho dal na prsou.

Když jsi nám pak na nádraží sbohem dala,
co jsem sliboval, to možná ještě víš,
že v mým srdci teď už navždy bude Valja.
„No a na mým“, Ljoša povídá, „tím spíš“.

Kdo z nás dvou teď asi trápení má menší
a kdo hrozně trpí, tohle mi zkus říct.
Jemu na prsa tě jehla vpíchla zvenčí
a mě zevnitř denně bodáš mnohem víc.

Snad tě to, co ti teď povím, nevyděsí.
Když mi zle je tak, že nevím, kudy kam,
Ljošu poprosím, ať límec rozepne si,
a pak na tebe se zdlouha zadívám.

Až mi kámoš řek, že v umění je síla,
co i mrtvý city znova probudí.
Skouknul z Ljochy tahy mistrovskýho díla
a pak vytetoval mi ho na hrudi.

Nechci pomlouvat svý přátele a známý,
ale stejně moji duši konejší,
že to moje, totiž tvoje tetování
o moc lepší je a o moc krásnější.