Po kolikáté do Oděsy letím,
už zase start mi začli odkládat.
Teď letuška to hlásí beze stopy zaujetí,
spolehlivá jak letový řád.

A v Murmansku je nebe blankytné,
do Ašchabadu svezli by mě letci,
do Kišiněva, Lvova, co by ne,
i do Charkova, já tam ale nechci.

Prý spolehnout se nedá na počasí
a kdy se změní, nikde nevědí.
A letuška zas další odklad na Oděsu hlásí,
teď mají tam na dráze náledí.

Tak nemám radši zkusit Leningrad?
Tam taje, řekli rozhlasoví vědci.
A ve Tbilisi jaro už je snad
a čaj tam roste, já tam ale nechci.

Teď Rostov letí, těm je, pane, prima.
Snad věž nám taky povolení dá.
Že já se blázen cpu tam, kde se věčně nepřijímá
a kam se odlet pořád odkládá!

Já chci tam, kde je vánice a mráz,
kde nevydrží dlouho lidé měkcí.
Jsou ovšem místa, kde je mír a jas.
Moc pěkně je tam, já tam ale nechci.

Už hloubám den a noc, div nezoufám si,
jak dobýt tenhle nedobytný hrad,
vtom letuška však náhle odlet do Oděsy hlásí,
neochvějná jak letový řád.

Je volný každý nepřístupný kout,
kam dostaneš se leda přes protekci,
prý Vladivostok brzy otevřou
a taky Paříž, já tam ale nechci.

Snad povolí nám start a my se vznesem.
Už stroj se zachvěl, už turbíny řvou.
My sedíme jak na jehlách a v obavách se třesem -
co když ten start nám zase zakážou.

Chci letět tam, kde do ledových rán
se probouzejí lidé bez konexí.
Je volný Londýn, Řím i Magadan.
Je všude volno, já tam ale nechci.

To už snad jenom zdá se, start znova odkládá se,
tak všichni vztyk a všichni čelem vzad
a do haly nás letuška zpět vede v plné kráse,
neúprosná jak letový řád.

Zas plánovaný odlet ráno v pět.
Už cestující odevzdaně dřímou.
Kdo tohleto má, k čertu, vydržet!
Tak letím radši někam, kde mě přijmou!