Ať jedeš ve vlaku, ať v kamionu,
ať jenom poklidně z hospody jdeš,
v tom dnešním provozu, v tom dnešním shonu
stejně se důchodu nedožiješ.

Tadyhle je v černý kronice zpráva -
pohřební vůz dostal smyk tam a tam.
Dvě nohy zlomený, rozbitá hlava,
jenom ten v rakvi, ten přej ani šrám.

Falešným pláčem se dusily plačky,
kněz něco kuňkal a měl nervní tik,
kutálka fidlala odrhovačky,
falešnej nebyl tam jen nebožtík.

Ten, kterej v práci krad na jeho účet,
teď držel řeč, ale chtěl v duchu klít.
Všichni ho líbli a začali skučet,
jen mrtvej zachoval ledovej klid.

Vtom spustil déšť. Bylo hned po muzice.
Přírody se řečnění netýká.
Všichni se běželi skrejt do márnice,
jen nebožtík nemusel utíkat.

Proč taky utíkat, když trochu stříká,
to jenom živý jsou tak změkčilý.
Kampak se hrabeme na nebožtíka,
ten s ničím si nedělá násilí.

Člověk má obavy o svoje zdraví,
žena ho podvádí, šéf na něj řve.
Stresů a problémů rázně se zbaví,
ten, kdo se včas uloží do rakve.

Může mít soukromou, společnou taky,
on bytovou otázku navždy zvlád.
Pašák, ten nebožtík, jakýpak fraky,
všichni si ho mužem vzít za příklad.

V podsvětí panujou zákony přísný,
hádky a rozbroje tam pominou.
Nejspíš mi vyčtete, že v mojí písni
vlastně se stal nebožtík hrdinou.

 
 
 
 

Ještě než kritický hlasy se zvednou,
chci podotknout už jen to občané,
že každýho z nás někdo zajede jednou,
jen tomu v rakvi se nic nestane.