Po naší tichý ulici jsem domů šel.
Najednou děsívej se úkaz přihodil.
Kapitalismus drze naproti mně jel,
svou dravci tvář pod masku žigulíka skryl.

Já do podchodu jsem se před ním neschoval,
skřípání brzd mi jako rajská hudba zní.
Copak jsem proto v sedmnáctým bojoval,
aby se v žigulíku chechtal soukromník?

Mý zdraví, jinak nezlomný,
vždycky mi poničí
ten zatracenej soukromník,
když v žigulíku drandí ulicí.

Užil jsem starý ilegální taktiky,
v práci jsem štípnul zbrusu novou vrtačku,
v noci jsem provrtal tři pneumatiky,
bylo mi nádherně a spal jsem bez prášků.

Moh bych jim taky rušit dveře sbíječkou,
aby si soukromníci sakra všimnuli,
že nedovolím hanobit to městečko,
kde vařej naše zlatý pivo Žiguli!

Mý zdraví, jinak nezlomný,
vždycky mi poničí
ten zatracenej soukromník,
když v žigulíku drandí ulicí.

Kdyby mě chtěli skřípnout, já se připravil.
Mám zažádáno o papíry na hlavu.
Nejradši bych je všechny ke zdi postavil
a tahač s vlekem na ně pustil ze svahu.

 
 
 
 

 
 
 
 

 
 
 
 

 
 
 
 

 
 
 
 

 
 
 
 

Až já si našetřím a dohromady dám
dost ojnic, pístů, blatníků a kol,
postavím vlastní vůz a ten pak roztřískám
o kandelábr před hotelem Metropol.

Jó, jenže co já si ten auťák nechal stát!
Málo jsem jed, málo jsem spal, jen čaj jsem pil.
Tak jedu pro přihlášku na inspektorát.
Potvora jedna, moskvič, ten mě ohodil!

Mý zdraví, jinak nezlomný,
vždycky mi poničí
ten zatracenej soukromník,
když ulicí si drandí v moskviči.