Kdopak by detaily v hlavě nosil.
Kdy mě počali, přesně už nevím.
Ale bylo to hříšně a v noci.
Taky potom byl svět na mě prevít.

Musel jsem, než jsem psal první sloku
týhletý balady o dětství,
devět měsíců - dík, že ne roků -
odkroutit v děloze mateřský.

Já děkuju všem svědkům moc,
že nehlásili vzápětí,
že táta s mámou v jistou noc
si usmysleli početí

zrovna v těch letech, na který
už v mysli lidí padá prach,
kdy trestanci se vláčeli
po nekonečnejch etapách.

V noc početí je sebrali
a některýho ještě dřív,
a přece živi zůstali
a s nima já jsem zůstal živ.

Myšlénečky, jen hledejte cestu,
jak se dostat do veršíčku mýho!
Poprvé byl jsem propuštěn z trestu
výnosem z osmatřicátýho.

Kdybych věděl, kdo měl na tom zájem,
vyjádřím mu svůj vděk v kopancích.
Ze všeho ale už vzpomínám jen
na barák na První Měšťanský.

Za tenoulinkou šedou zdí
tam denně jely oslavy
a naši milý sousedi
si lili vodku do hlavy.

My žili ve vší skromnosti
na jedny chodbě společný -
osmatřicet místností
a jeden hajzlík pro všechny.

Tam zubama jsem drkotal,
když zima byla ukrutná,
tam všechny slasti života
jsem jaksepatří vychutnal.

Na to, že sirény občas kvílej,
matka si postupně uvykala.
Taky já, tříroček otužilej,
jsem se o nálety málo staral.

V nebesích není holt jenom pámbu.
A já věřil jsem, že nedělám
tátovi na frontě žádnou hanbu,
když mám písek a děravěj džbán.

Skrz střechu slunce pořád pryč
pálilo jako kulomet
tam, kde Jevdokim Kirilyč
si s Gisjou Moisejevno sed.

Když ptala se ho na syna,
řek: „Kulka se mu nevyhla.
Jo, Gisko, my jsme rodina,
vás taky bída postihla.

A koho osud postihne,
tak toho taky poruští.
Ten osud syna zabil mně
a tvýho z lágru nepustí“.

Odvyk jsem dudlíkům, odvyk plenám,
trochu mi narostla v pažích síla.
Smáli se mi: „Kluk nedonošená!“ -
i když mě maminka donosila.

Tvrdil jsem s pohledem na zajatce:
„Mužem strach pověsit na skobu.“
Naši tátové začli se vracet
do svejch i do cizích domovů.

Má teta Zina svetříček
a na něm draky zubatý
a taky malej Petříček
se dárků dočkal od táty.

Teď z kořisti, z tý válečný,
i japonský, i německý,
je eldorádo báječný
a rancovej ráj pro všecky.

Mně ovšem otec nadělil
jen vejložky svý odřený.
Pak civilové přijeli
ze vzdálenýho zázemí.

Nejdřív se kapánek rozkoukali,
pak se sťali a pak střízlivěli,
pro živý radostí zaplakali,
mrtvý zas pořádně obrečeli.

Viťkův táta šel na metro jezdit.
My se ho ptali proč, on řek jen:
„Chodby vedou tak nanejvejs ke zdi,
ale tunely někdy i ven“.

Měl ale Viťka řečičky
a nebyl na podobenství,
a proto z naší chodbičky
se dostal do tý vězeňský.

Měl vždycky ve všem hlavu svou
a nenechal se přibrzdit,
tak prošel chodbou studenou
a skončil někde u tý zdi.

Jo, tátům, těm je spousta let
a vlastní pravdu asi maj,
z nás ale každej na ten svět
už koukal svejma očima.

Všichni jsme zuřivě kšeftovali,
schopný si vyškrábat přitom oči.
V sklepních bytech si caparti přáli
hrdinsky zahynout, pod tank skočit.

Ani kulky na ně nevybyly.
Marný sny, zbytečný úsilí.
My se přec něčeho odvážili -
pilníky v nože jsme brousili.

Ty nože, ty se zabodnou
do nikotinem černejch plic
až po tu střenku ozdobnou,
půjčenou z dětskejch stavebnic,

a kdo ví, co je potřeba,
ten v životě se neztratí.
Na stavbách nože za chleba
měnili Němci zajatý.

Náš malej svět si s námi hrál
a jako fant chtěl naději,
až romantici, co jsem znal,
z něj vyšli jako zloději.

Milión rublů v záložně zůstal
po Marusje Peresvetovový,
aspoň v domě to tvrdili zhusta.
Jestli to pravda je, kdo teď poví.

Šmelila bez zábran, snad i kradla.
Chlastala v soukromí, potají.
Jednou zrovinka u dveří padla,
šerednou ránu smrt dala jí.

A žádnej soucit, co já vím,
jen na ni všichni sočili
a zvlášť se nad tím bohatstvím
náš člověk z metra rozčilil.

Řek: „Držte hubu, cucáci!
Kdo by tu čúzu sanoval!
Dyť kolik já mám za práci?
Tak proč jsem vlastně bojoval?“

Tak doplnil nám výchovu.
Je mamon droga opojná.
Marusja Peresvetovů
už od ní navždy pokoj má.

Dětský roky se po sklepech vlekly.
Někdy taky nám zlevnili chleba.
Kam bylo třeba, kanály tekly,
a pak ústily, kam bylo třeba.

Děti majorů, staršinů bodrých
svorně se vydaly na sever.
V dětství totiž jim studený chodby
navždycky udaly správnej směr.