Sám na sebe teď zuřím, kam
jsem vlastně jel,
že před sebou jen cizí mám
tu koleje.

Já přece někam mířil jsem,
měl cíle svý,
a teď už nevím, kudy ven
z těch kolejí.

Kdyby v mý kabině teď byl
ten, kdo je první projezdil,

musel by jako já skloňovat,
jako já hledal by vhodnej pád,
ve kterým taky on prokleje
v kolejích, kolejím, koleje.

Proč se mi vlastně nelíběj
ty koleje?
Vždyť všem, co tudy projížděj,
v nich dobře je.

Tak nemám důvod vybíjet
se v žehrání,
vždyť tady mojí cestě vpřed
nic nebrání.

Nikdo mě nechce předhonit
a mám co jíst a mám co pít,

a tak se soustavně přemlouvám:
jede nás tudy dost, nejsem sám.
Udělám to, co ten vepředu.
Tam, co všichni, i já dojedu.

Už jeden začal střečkovat,
dál nechtěl jet,
Chtěl vyjet ven, chtěl probourat
ty koleje.

On moh si ovšem ušetřit
to úsilí.
Jen vejfuk stačil propálit
i ventily.

Že se hned se vším nesmířil,
koleje trochu rozšířil,

ale pak - konec stop, jakej byl.
Někdo ho na pankejt odstrčil.
Takový bránit nám nesmějí
v cestě vpřed po cizích kolejích.

Tak už jsem taky v maléru,
vůz nechytá,
na otočení startéru
jen zaškytá.

Zas jeden nikam nedojel,
zkejs na fleku.
Kdyby mě aspoň někdo chtěl
vzít do vleku.

Marně si dělám naděje,
vždyť jsou to cizí koleje.

Plival bych do nich hlínu a rez!
Jenže vím, že jsem sám do nich vlez.
Tím, že jsem je i já prohráb hloub,
naději bral jsem těm za sebou.

Vůz pomaličku vychládal
jak mrtvola
a já jen koukal, co bych dal
mu pod kola.

Vtom vidím - jarní povodně
břeh vymkly
a spásný stružky vedou mě
ven z kolejí.

Tak plivnu do nich naposled,
že víckrát tudy nechci jet.

Napodobte mě, vy ostatní!
Tím chci říct: za mnou jet byl by hřích.
Tyhle koleje jsou jenom my,
jeďte si po vlastních kolejích!