Lehce povznesen
z bujný zábavy
jel jsem po lese,
zpíval „na zdraví!“

Písní, co jsem znal,
bylo vždycky moc -
jak jsem miloval
oči jako noc.

Koně střídali klus
a zas krok nebo cval,
od kopyt na můj vůz
lítá bláto a kal,

jenže já spolykám
bahno i se slinou,
zas pár hltů si dám,
spustím svou jedinou:

Oči jako noc,
já vás měl tak rád!
Zatím v láhvi dno
zbylo akorát.

Hlavou zatřepu,
oči protírám,
tápu poslepu,
nevím kudy kam.

Černej les všude kolem se tyčí jak zeď,
nikde skulinka, světlejší pruh oblohy.
Koně ušima stříhaj a tlačej se zpět,
jako by najednou nemohli na nohy.

Ty můj podsední,
kamaráde můj,
spáso poslední,
kampak couváš? Stůj!

I šum deště zmlk,
jedem dejchá zem.
Náručnímu vlk
proklouz pod břichem.

Pitomče ožrala, kam jsi to zase vlez!
Osud jako by mi trhal života nit,
jako by o můj krk hrál hru beze všech es,
který snad jedině mohly mě zachránit.

Na ty vlky řvu:
„Kušte, bestie!“
Koním pod hřívu
sedly fúrie.

Bič se roztřepil,
víc už nemoh zmoct.
Ječím ze všech sil:
„Oči jako noc!“

Tanec kol, těžkej dech, k tomu ochraptěle
rolničky hrajou divokou skočnou v tý tmě.
Já vás umlátím, koně, mý nepřátelé!
Vy mý přátelé, proboha, zachraňte mě!

Za tý honičky
střízlivěl jsem zas.
Běžte, koníčky,
na ten příkrej sráz.

Ještě kus se hnát,
ještě chvíli jet,
pak se vydejchat, vykašlat
a vychrčet.

Dík těm uštvanejm koním,
že táhli až sem!
Teď se před nima skloním
a políbím zem,

pak se postarám o ně,
pot osuším z hřív.
Bůh vám žehnej, mý koně,
že zůstal jsem živ!

Kolik bylo ztrát,
kolik nálezů.
Já se tolikrát
utrh z řetězu.

Neumím to moc,
skládat do písní
oči jako noc,
ubrus jako sníh.