Stojí divnej dům
vedle silnice,
skrze šindel mu
fičí vichřice,

všechny okna má
směrem do strže,
když hneš vratama,
tak to zavrže.

Já už mám cesty dost, koníčky vypřahám.
Domácí lidi, kde jste kdo, pozdrav vás bůh.
V síni tma, jenom stín mlčky mihnul se tam,
jenom sup nade mnou opsal těsnější kruh.

Když jsem otevřel,
všichni v místnosti
koukli na dveře
nějak se zlostí.

Div že neplivou
místo úklony.
V rohu nakřivo
visej ikony.

Pak jsme zapředli podivnou, zmatenou řeč.
Někdo kytaru drásal a chraplavě řval.
Jeden olezlej lump, zloděj a povaleč,
mi zpod ubrusu nůž potají ukázal.

Lidi, povězte,
jakej je to dům!
Možná ve tmě
jste přišli o rozum.

Ani světci tu
nemaj svatozář.
Musí bez citu
bejt ten hospodář,

co má zamčenou duši na rezavěj klíč
dveře dokořán, přitom ho netěší host
Na to řekli: Je vidět, žes dlouho byl pryč
Dávno tak žijeme, známe jen strach a zlost.

Léta den co den
jíme kořínky,
duši máme jen
matný vzpomínky,

jak jsme pili rum,
byli veselý,
drancovali dům,
pak se věšeli...“

Proč jsem ujížděl vlkům, hnal koně až sem!
Snad mi řeknete, kde najdu sluneční svit
nebo lampičky zář pod svatým obrázkem,
zem, kde dá se i zpívat a ne jenom výt.

„jestli někde je
takováhle zem,
zanech naděje,
když jsi dojel sem.

My jsme uvyklý
žít jen v příšeří,
skrze zuby klít,
na nic nevěřit...“

Já z tý zatuchlý tmy, kde se zastavil čas,
kde i na svatým obrázku vyblednul třpyt,
koně cestou i necestou hnal jako ďas tam,
kde setkám se s lidma a kde se dá žít.

Kolik bylo ztrát,
kolik nálezů.
Já se tolikrát
utrh z řetězu.

Neumím to moc,
skládat do písní
oči jako noc,
ubrus jako sníh.