Pročpak musím ze sebe dělat hrubiána,
když jsem cestou trnitou nikdy nechodil,
když kolíbku růžema vystlala mi máma,
když na šťastný planetě jsem se narodil.

Proč se tvářím, jako bych celej svět chtěl zřezat?
Proč pár bílejch vlasů mám, z jaký příčiny?
Po tátovi zdědil jsem zdraví ze železa,
díky jemu nemám snad v hlavě piliny.

V lázni jsem se umejval, košťátkem se šlehal,
všechno špatný ze sebe chtěl jsem vypotit,
pilně jsem se vzdělával, cvičil jsem a běhal.
Zákonitě měl bych i stříbro v hrdle mít.

To bych zpíval příjemně, jak se to všem líbí,
o modravejch dálavách, světě plným krás.
Chválili by mě a nic nevyčítali by.
Jenže smůla - všechno mám, jen ne jemnej hlas.

Přesto ale dovolte, abych taky zpíval
o tom hlavním v životě, aspoň jeden takt.
Lidi zatajili dech, a jak jsem se díval,
ani jeden v sále mě nechtěl vypískat.

Neříkejte, že jsem lhal, že jsem mluvil sprostě.
Já jsem svoje písně psal vždycky pro chlapy.
Když něčemu tleskáte, ve štítu to noste.
Jenom krysy zdrhnou, když loď se potápí.

Sluha boží kříž svůj nes, vši měl ale k tomu,
když mu hlavu usekli, vší se každej lek.
Chvíli nad ním brečeli, pak odešli domů.
Nejeden kluk nad rakví dostal pohlavek.