Dnes k ránu tlouk mě hloupej sen
a v zubech nes mě.
Nevábně vypadal jsem v něm,
dokonce děsně.

Podlízal jsem v něm, donášel
a lhal jsem lehce.
Že bych to všechno v sobě měl,
se věřit nechce.

Rozháněl jsem se ze všech sil
nejistou pěstí,
jenomže sen jsem netrefil,
neměl jsem štěstí.

Sen trochu vybled, ale pak,
dřív než se ztratil,
spánek mi znova sklížil zrak
a on se vrátil.

Smrskla se pro mě na provaz
široká cesta
a já se na ní strachy třas
a nemoh přestat.

Směnil jsem důstojnost a čest
za drobný mince.
Sám sebe už jsem nemoh snést,
že nevzbudím se.

Můry to jsou. Když zasténám,
slyším se v dálce,
jenže ne jinej, já je mám,
mně ten sen zdál se!

Probudil mě můj vlastní sten
z těžkýho snění.
S bolestí víčka roztrh jsem
a s ulehčením.

Vidiny ještě pod stropem
dělají vlny...
A není to snad živej sen,
sen, co se splní?

V zádech mi sedí mrazení,
nejistě hádám,
co bylo v tom snu mámení
a co zas pravda.

Jestli ten sen byl výstraha,
no dobrá, prosím.
Co když však poznat pomáhá,
co v sobě nosím?

Mávnutím ruky zaženu
myšlenku temnou,
jen si však na sen vzpomenu,
trhne to se mnou.

Řeknou pak: „Zalez jsi jak myš,
aniž jsi hlesnul!“
Bude mi hrozně, jako když
jsem zradil ve snu.

Až na záda mi dají kříž,
já pod ním klesnu.
Bude mi hanba, jako když
jsem bál se ve snu.

Až řeknou: „Zpívej se sborem,
a ať to duní!“
- pak pochopím: to je ten sen,
sen, co se plní.