V čempak změnil se svět? Všechno je jako dřív,
stejnou modří je s oblohou spojen,
stejný je vzduch i voda i pupence jív,
jenom on se už nevrátil z boje.

Kdo z nás dvou v dlouhých sporech a v čem pravdu měl,
o tom nejednou ztratil jsem pojem.
Jenom vím, že mi dřív nikdy tak nescházel,
až teď, když se nevrátil z boje.

Zpíval ukrutně falešně, i když moc rád,
ať jsem cokoli řek, mlel si svoje,
někdy nedal mi spát, musel se sluncem vstát
a včera se nevrátil z boje.

Vůbec nechtěl jsem říct, že bych sám se tu bál.
Prostě byli jsme dva. Teď mám dojem
jakoby severák ohýnek rozfoukal,
když ten druhý se nevrátil z boje.

Jako ze zajetí vyrazil jarní čas
a já povídám: "Brácho, tak co je?
Dej mi bafnout, však máš..." a pak dojde mi zas,
že včera se nevrátil z boje.

Naši mrtví, ti nám nedají zahynout,
stále cítíme je vedle sebe.
Proto snad kolem nás modravé stromy jsou,
že se do lesa odráží nebe.

Naše společné místo, náš společný čas,
všechno bude teď jen a jen moje,
jenže jakoby šeptal mi nezvučný hlas,
že to já jsem se nevrátil z boje.