I když po celou válku mě to táhlo jen domů,
přece jsem, jak se sluší, bojoval ze všech sil.
On měl zase tak naspěch a moc odvahy k tomu.
Jenom jednou to kapánek přehnal, pak už nikdo nic nenapravil.

Ve čtyřicátém třetím
dotepal jeho puls,
zato já pořád letím,
mám už zpáteční kurs.

Z míru srdce mi křepčí,
ale krátí se dech.
Ve všem všudy byl lepší,
jenže zkrátka měl pech.

Já se ke štábu necpal, nežádal přeložení,
nechtěl jsem válku v teple, v závětří odsedět.
Někdy ale mi mlčky naznačovaly ženy:
Kdybys ty tam byl navěky zůstal, kdoví, snad by ten můj přišel zpět?

Otázka o to těžší,
že ji znám beze slov.
Copak mě nějak těší
němé truchlení vdov?

Odpusťte, říkám tiše,
že jsem víc štěstí měl,
že jsem náhodou přišel,
a ten váš nepřišel.

Křičel z poslední síly, když už drásal ho oheň.
„Zůstaň živ, ty to zvládneš!“ chrčel hlas praskotem.
Létal tak blízko ráje, těsně pod pánembohem,
jednou vzlétnul až tam a tak přistál, kdežto já přece jen našel zem.

Žádal nejvyšší místa
o další rozkazy.
I když na břicho přistál,
přece se neplazil.

Prostě usnul a spí tam
pod křídlem schoulený.
Já si čas ještě sčítám,
on ho má spočtený.

Dnes bych kladl si za čest někdy setkat se s těmi,
na které provinile den co den vzpomínám.
I když měli jsme štěstí, že jsme dolétli k zemi,
paměť pálí a svědomí trápí, totiž toho, kdo svědomí má.

Čas nám zavírá vrátka
a ten běh života,
to je dráha tak krátká,
jeden tam ztroskotá,

druhý navěky vzletí,
třetí jen přistane.
No a já jsem ten třetí,
to mi už zůstane.