Hloupost je utíkat,
jak jsme zdrhli my dva.
Byl to jen náhlej zkrat,
že se stráž nedívá.

Těžký oddychování,
po pás hlubokej sníh,
vprostřed dne, v bílý pláni,
dozorcům na očích.

Na povel „K zemi!“ kolona už leží,
už pila Družba ječí do dáli.
A na ten jekot na hlídkovejch věžích
se kulomety vzpamatovaly.

Mukli se nehejbou,
ve sněhu frňáky,
my máme za sebou
divoký vlčáky.

Devět gramů a devět zas
se z hlavní hnalo ven
a mušky špendlily si nás
na jasně bílej den.

Na věžích jako v nebi napřed vědí:
To chce jen klid a nervy neztrácet.
Jak můry jsme se střelcům tloukli v hledích.
Musela to bejt pro ně legrace.

Moct se tak seznámit,
aspoň tvář kdybych znal!
S kým jsem do palby vlít,
kdo se mnou riskoval?

Sípnul jsem ochraptěle,
než nás dohnali psi:
„jak se jmenuješ, hele?
Za copak tady jsi?“

Jeho však dávky křížem přežehnaly
od týlu k pasu, zleva doprava.
Já směrem k řece sponoval jsem svaly,
ušlo mi, že ho vzadu nechávám.

Chrčel jsem: „Nebuď vůl!
Doběhnem ke břehu!“
Vtom koukám - rozstříknul
mozkovnu do sněhu.

Ztuh jsem tak, že mi rázem
uschnul na těle pot.
Kam se ženu, já blázen,
tady jde o život!

A když jsou blízko vyceněný zuby,
to už se nesmíš pustit do běhu.
Psi přihnali se, otevřený huby,
a jeho mozek slízli ze sněhu.

Ležím a necítím
ani zem pod sebou.
Strejčkové mezitím
zvolna si pro mě jdou.

Tendle chcíp!“ nakopli ho,
zakleli z plnejch plic.
Pět pětek za živýho,
z mrtvoly nemaj nic.

A pak jsme zpátky k lágru táhli slavně,
já pěkně vpředu, jako bych je ved.
Oni si tam šli pro odměnu za mě,
já za ten pokus pro dalších pár let.

Dál jsem si přilepšil,
že jsem jim nadával.
Tloukli mě ze všech sil,
až to už nešlo dál.

A já z tohohle světa
nechci na onen svět.
I když dokopou mě tam,
odtud kopnou mě zpět.

Kolem je bílo, kolem klid je zase.
Los chodí lesem, hlušci někde spěj.
A mně už zase o útěku zdá se,
zdá se mi ale, že byl úspěšnej.

Viděl jsem mockrát, jak se pejcha ztrácí.
Já do hadrů tu svoji zabalil
a lízal jsem si rány v lízolaci,
stopy mi ale stejně zůstaly.

Příště chytře zdrháme,
podle řeky, ne přes.
Na mně si teď vyláme
zuby člověk i pes.

Teď mám hon za sebou,
vběh jsem jim do rány.
Zblízka mi střelec bouch
olovo do tlamy.

Tak po nocích teď posypávám solí
to, co mi zbylo ze všech starejch ran.
Sůl v ranách řeže, ale ať to bolí.
Dokud to bolí, ještě vzpomínám.