Řada pánů s vousiskama koukala se vážně ze zdi.
Měli brejle na řetízkách, měli cvikry na nosech.
Všichni tihle páni byli v medicínský vědě hvězdy.
Všechno, co se se mnou stalo, jejich vinou stalo se.

Doktor nasadil mi lék,
srdce po něm děsně tluče.
Světla vědy ale mlčej.
Zřejmě nemaj námitek.

Nejsem v cele, lůžko tu je,
maj měj ako ve vatě,
ten, co mě tu vyšetřuje,
není vyšetřovatel.

Ačkoli tak těžce stůňu, ani stopy po panice!
Neleknu se, ať mám kýlu, mor anebo zardčnky.
Vždyť mě chrání Sklifosovskij, zakladatel nemocnice,
stejně jako soudruh Botkin, vynálezce žloutenky.

Jenom neopatrnej
by si tady stavěl hlavu.
Šoupli by ho do ústavu,
kam se nikdo nehrne,

tam se potom podle svýho
otužuj anebo sluň
- můžeš dělat Buďonnýho,
můžeš bejt i jeho kůň.

Nejspíš už si koleduje, přivolávám nebezpečí.
Pořád totiž odpovídám, diskutuju na výdrž:
Kdyby třeba Kaščenko se u Pirogova chtěl léčit,
Pirogov by na Kaščenka pronic zanic nebral nůž!

Doktor mi však vytřel zrak.
Ovládá se dokonale.
„Máte pravdu, někdy ale
může to být naopak.“

Profesor má práce tolik,
že jen koukne do dveří.
Suše řekne: „Paranoik“,
no a každej uvěří.

Ještě že ty světla vědy jste si na zeď pověsili!
Najděte si jejich díla ve vědecký knihovně!
Višněvskij i Burděnko vám řeknou, že se doktor mýlí,
duševně že nejsem chorej, že jsem chorej duchovně.

Já mám zdraví přepevný,
v našem rodu dlouho žijem.
Jen tchán trpí deliriem
a ten není pokrevní.

 
 
 
 

Doktore, to není póza.
Chci, abys mi pravdu řek:
Co mě čeká, diagnóza?
Nebo je to rozsudek?

Doktor a s ním světla vědy upadli hned do rozpaků.
Světlo za oknem se rázem sesunulo k obzoru.
Očka za cvikrama náhle byly jako v mlžným mraku,
otec žloutenky měl tváře bílý jako z mramoru.

Papír se chvěl jako lůj,
doktor do něj perem bodal,
jednal v zájmu - jenom škoda,
že ten zájem nebyl můj.

Skřípnul hrot - a děs mě pojal.
Co tu ještě vymejšlet!
Diagnóza „paranoia“
pro mě znamená pár let.