Za Muromem černý lesy,
hrozitánsky veliký.
Nechoď, milá, mezi běsy,
hejkaly a plivníky.

Číhaj v každý houštině,
síly zákeřný,
slavík je tam jedině
Slavík loupežník.
Hrůza a děs!

Divoženky mají bály
každou druhou sobotu,
koho mezi sebe vzaly,
ať dá sbohem životu.

No a koho nesvedou
luzný mámení,
toho někam zavedou
bludný kořeny.
Hrůza a děs!

Někdy páni, někdy kmáni,
pěšinou i silnicí,
v roztouženým zadumání
nebo prostě v opici

vyrazili do lesů
mezi bludičky,
potom vzlítly k nebesům
jejich dušičky.
Hrůza a děs!

Jednou cizí delegace
výměnu jim nabídla,
že o formách svojí práce
zpraví naše strašidla,

aby naši usedlí
lesní netvoři
příště strašit dovedli
jako v zámoří.
Hrůza a děs!

Slavík loupežník se vytáh,
přečet projev z papíru,
trojhlavýho draka vítal
a s ním zástup upírů,

uspořádal hostinu,
začli popíjet,
z lebek lízat zmrzlinu,
čuchat hadí jed.
Hrůza a děs!

Drak měl brzo ve všech hlavách,
tak se pustil do křiku:
jakápak je tohle sláva?
Ženský sem a muziku!

Chci tu vidět krásný víly,
at’ je zábava,
chci, aby mi zatančily,
nebo běda vám!
Hrůza a děs!

Ježibaby začly ječet:
Tohle nás už nebaví,
na zámořský povaleče
jsme tak zrovna zvědavý!

Dostals dary, jíst a pít,
a ty nemáš dost,
teď bys nás chtěl připravit
i o poctivost!
Hrůza a děs!

Slavík loupežník se taky
vybraně už nechoval.
Zařval: Sbal si saky paky,
držko jedna plechová!

Zalez doma za mořem
někam do díry,
pro jistotu s sebou vem
i svý upíry!
Hrůza a děs!

Za Muromem v černejch lesích
už se nikdo neztrácí.
Vytloukli se všichni běsi,
strašidla i bubáci.

Divoženka za bukem
už tam nečeká.
Lesy budou sloužit jen
blahu člověka.
Žádná hrůza a děs.