Až na samým konci světa, kde se obloha
stýká s neúnosně blízkým obzorem,
stála na kopečku humpolácká budova,
zdálky vypadala jako ó es en.

Z oken se jí záře line,
zlatistá a výhřevná,
avnížijevězeňkyně
- divukrásná carevna.

Kostěj Nesmrtelný byl tam panem domácím.
Palác hlídala mu děsná příšera,
tuze přísná stráž, co nezná žádnou legraci,
ale svým způsobem vlastně chuděra.

Že se stejská po mamince,
stává se i obludám.
A tak lkalo při vzpomínce
patnáct očí, sedm tlam.

Kostěj bejval Jura, touhou ale usychal,
až byl svým způsobem chudák dědula.
Rád by za carevnou, potvory se ale bál.
Ta se ode dveří ani nehnula.

„Pusť mě tam, dyť co ti brání?
Nevímco bych za to dal!“
„Třeba ztratím zaměstnání,
ale nikdo nesmí dál!“

Dobrej junák Ivan jednou o tom uslyšel.
„To je toho, jeden Kostěj!“ rázně řek.
Jeho totiž kam kdo strčil, tam hned taky šel,
byl to svým způsobem chudák hlupáček.

Dal na babský povídání,
začal věřit báchorkám.
Ivan hlupák neměl stání,
táhlo ho to bůhvíkam.

Brzy klepala se před ním každá pohádka
- ježibaby, hastrmani, bubáci.
Ona totiž tahle čarodějná čeládka,
to jsou svým způsobem taky chudáci.

V noci třeba mocnou ranou
luznou vílu udolal,
když ji potom spatřil ráno,
opožděně litoval.

Ale přece dospěl k cíli jednou zvečera
a tam překonal svůj letargickej stav.
Na nádvoří leží polochcíplá příšera,
v kašně máčí sedm zpitomělejch hlav.

Hned ji mezi dveřma trhne,
než se zvíře naděje,
pak se s nožem v ruce vrhne
na chudáka Kostěje.

„Už jsi tady, dědku všivá, strašil tisíc let,
tak teď dodělej a žádný hlouposti!“
Na to Kostěj: Já bych, hochu, klidně umřel hned,
ale co si počít s nesmrtelností?“

Ivan zuří: „Bez milosti,
buržouste, tě zneškodním!
Objekty i movitosti
i tu holku znárodním!“

Když pak doložil, že neporuší přísahu,
má závazek a že si vytknul cíl,
Kostěj umřel sám a bez vnějšího zásahu,
to že nevzdělanej, negramotnéj byl.

Ivans tváří ještě hněvnou
kopnul do něj malinko
apakzašelzacarevnou,
na svůj způsob chudinkou.