Hadů je na světě, až bůh brání,
člověk zjistil, že už jich je moc.
Povolal mangusty na hlídání,
povolal mangusty na pomoc.

Milý mangusty měly se k dílu,
byli to báječný spojenci.
Začly s plněním vytčenejch cílů
bez volnejch sobot a absencí.

Navíc ty mangusty přičinlivý
samy si závazek daly hned,
nechávat neškodný hady živý,
ničily jenom ty, co maj jed.

A teď pozor, dál bude to smutný:
Člověk zas začal mít pochyby.
Řek, že mangusty hubit je nutný,
že jsou to zvířata škodlivý.

Nalíčil spoustu ok za svítání,
večer je obcházel se zlým psem.
Mangusta nechápe, jen se brání,
křičí: „Já prospěšný zvíře jsem!“

Nadarmo mangusty vyváděly,
po jedny do pytle padaly,
bolestí z mnoha ran zdivočelý,
z obratu osudu zoufalý.

Dlouho bádaly, co se to stalo,
proč je pán tvorstva teď zabít dá.
Jedna z nich, se srstí olysalou,
moudře těm ostatním povídá:

Kozy v Belgii sežraly zelí,
"ondatry v Kanadě ryby z řek.
Mangusty hady zas zabíjely
vřetné těch, co je z nich užitek.“

Pak už se mangusty nedivily,
naopak rozumně uznaly,
že to s tou svojí péčí a pílí
v práci pro člověka přehnaly.

No a člověk už věděl si rady,
člověk si vůbec ví rady hned.
Je snad jasný, že musí mít hady,
když už ví, k čemu se hodí jed.

A tak zas hadů je na světě, až bůh brání,
člověk zjistil, že už jich je moc.
Povolal mangusty na hlídání,
povolal mangusty... a tak dál.