Pod větve smrků se schoulila zem
a pták tu smí zpívat jen tiše.
Máš svůj vlastní svět, nevedou cesty
ven z tý tvý zakletý lesní říše.

Jako déšt’ at’ bez opadá a střemchy dál
jako prádlo at’ ve větru vlajou,
nic mi nezabrání, abych jednou tě vzal
do paláce, kde šalmaje hrajou.

Čáry tvůj svět opřádaj po sta let,
snad nikdy je víc nesetřese.
Ty nevíš, že může být krásnější svět,
než ten v zakletým černým lese.

A at’ se s rosou už na trávu nesnáší třpyt,
chladným plamenem měsíc at’ shoří,
stejně jednou bych pro tebe chtěl postavit
vzdušnej zámeček s balkónem k moři.

Hodiny tikají, týdny si jdou
a já čekám dál na znamení,
že konečně smím tě už nést na rukou
až tam, odkud zpět cesta není.

Pak tě ukradnu, když budeš chtít zloděje,
stejně jsem vždycky moc času ztrácel.
Aspoň ráj v salaši osud nám dopřeje,
kdyby nás nepustil do paláce.