Teď právě mám tě rád,
a nač to ukrývat,
že ne před a ne po do tvého slunce hledím.
Mám vzlykat, mám se smát? Já prostě teď mám rád.
Ne v čase minulém. A budoucím - to nevím.

V minulém „měl jsem rád“
tak jako hrobu chlad
vše něžné ve mně dusí, svírá jako kleště,
ač básníků král kdysi řekl snad:
„miloval jsem vás, moje láska ještě...“

Takhle se mluví o něčem, co míjí,
a je v tom lítost i kus soucitu
s vladařem, jenž se trůnu musel vzdát,
cítím v tom zašlých časů nostalgii,
jen odlesk zhaslé touhy po citu,
zní z toho nedůvěra k „mám tě rád“.

Když říkám „mám tě rád“,
tak nechci slibovat.
Můj čas je přítomný, já nepřetnu si žíly.
Nehledím zpět nechci plánovat,
chci v přítomnosti žít každou svou krásnou chvíli.

Přes moře přeplavu,
přijdu i o hlavu,
abych si vyprosil tvou něhu u osudu.
Nesmíš mi jenom vnutit představu,
že bych po „mám tě rád“ měl dodávat „a budu“.

Budu“, to je nanejvýše
kmen shnilý zevnitř, nekrytý šek,
jen zadní vrátka, místo pro krok zpět,
bezbarvý jed až na samém dně číše
a jako přítomnosti políček
pochybnost o tom ,že tě mám rád teď.

já francouzský mám sen,
jsem z časů popleten.
V budoucnu nebylo, co bude v minulosti.
tak stal se pro mě jazyk pranýřem.
Jsem na něj připoután svou vlastní neznalostí.

Ach, rozdíl v jazycích,
z toho mě přešel smích!
Když mi však pomůžeš, tak budu bez starostí.
Vždyť mám tě rád i v časech složitých
- v budoucnu, v minulosti, v přítomnosti.