Nesla jsem své trápení, těžké jako kamení, neudržel jarní led, co mě tížilo. Pod nohama puknul nám, moje duše spadla tam, trápení se za okraj drápkem chytilo. Trápení jsem od těch dob nesetřásla ze svých stop. Spolu s ním se pomluva za mnou vydala. Věděla jen křepelka a pak vrba nevelká o tom, že jsem přece jen živa zůstala. Kdo z nich mluvil s pánem mým, to se nikdy nedovím. Vím jen, že se podřekly, že mě zradily. On pak koně osedlal, svoji vášeň za mnou hnal. Trápení a klepy se sedla chytily. Dohonil mě vzápětí, sevřel ve svém objetí, trápení mi na sedle vezl bezděky. Jenom den mě objímal, potom zase chvátal dál, trápení mi zanechal nejspíš navěky.
© Milan Dvořák. Překlad, 1997
© Věra Slunéčková. Provedení, 2007
© Milan Dvořák. Provedení, 2014