Nesla jsem své trápení,
těžké jako kamení,
neudržel jarní led, co mě tížilo.
Pod nohama puknul nám,
moje duše spadla tam,
trápení se za okraj
drápkem chytilo.

Trápení jsem od těch dob
nesetřásla ze svých stop.
Spolu s ním se pomluva za mnou vydala.
Věděla jen křepelka
a pak vrba nevelká
o tom, že jsem přece
jen živa zůstala.

Kdo z nich mluvil s pánem mým,
to se nikdy nedovím.
Vím jen, že se podřekly, že mě zradily.
On pak koně osedlal,
svoji vášeň za mnou hnal.
Trápení a klepy
se sedla chytily.

Dohonil mě vzápětí,
sevřel ve svém objetí,
trápení mi na sedle vezl bezděky.
Jenom den mě objímal,
potom zase chvátal dál,
trápení mi zanechal
nejspíš navěky.