Já na zázraky nikdy nevěřil, nebalil kufry do příštího ráje. Mé učitele spolkla stoka lži a blízko Magadanu vyvrhla je. Povznášel jsem se nad hloupost a lež. Smí ale jiným do svědomí sahat, kdo bez následků přežil Budapešť a komu srdce neutrhla Praha? My dělali jsme rámus na jevišti i v životě a chtěli odpověď. Ta měla přijít v okamžiku příštím: „Je někdo proti? Tak dva kroky vpřed!“ S tímhle se nikdo nechtěl zpříma setkat a každý se už předem radši lek. Rozumnost jako nestydatá štětka nám zavírala srdce na zámek. Nás naučili pěkně zticha zůstat, i když snad ke zdi nestavěli nás. I my jsme děti strašných roků Ruska, do hlavy vodku lil nám těžký čas.
© Milan Dvořák. Překlad, 1987