Já na zázraky nikdy nevěřil,
nebalil kufry do příštího ráje.
Mé učitele spolkla stoka lži
a blízko Magadanu vyvrhla je.

Povznášel jsem se nad hloupost a lež.
Smí ale jiným do svědomí sahat,
kdo bez následků přežil Budapešť
a komu srdce neutrhla Praha?

My dělali jsme rámus na jevišti
i v životě a chtěli odpověď.
Ta měla přijít v okamžiku příštím:
„Je někdo proti? Tak dva kroky vpřed!“

S tímhle se nikdo nechtěl zpříma setkat
a každý se už předem radši lek.
Rozumnost jako nestydatá štětka
nám zavírala srdce na zámek.

Nás naučili pěkně zticha zůstat,
i když snad ke zdi nestavěli nás.
I my jsme děti strašných roků Ruska,
do hlavy vodku lil nám těžký čas.